God Bless You 10

5. června 2013 v 10:55 | Doris |  God bless you
"Začnu to brát vážně. Slibuju." Vydechl ztěžka dredáč a zahleděl se do svého rybízu. Aniž by si to uvědomoval, zrychlil tempo jeho obírání. Přemýšlel, co mu řekl otec Matouš. Vyzpovídat se… možná by se mu ulevilo a zpovědní tajemství přeci jen také bylo veliké plus. Nemusel by přeci Billa jmenovat konkrétně… jen se zbavit té zátěže z toho, že někomu, na kom mu záleží, ničí život. Řekl někomu, na kom mu záleží? Tom lehce zatřepal hlavou, aby takové myšlenky zahnal. Takhle uvažovat nemohl. Ani to nebylo reálné. Nakonec se rozhodl počkat do dalšího dne. Omluvit se Billovi a třeba to jeho nitru pomůže, a pokud ne… zkusí se o tu tíhu podělit s Bohem.


Bill se na něj krátce usmál, v hlavě si představoval ty otázky, se kterými Tom přijde. Nedokázal si představit, co Tom na tomhle nechápal. Ale měl pravdu, nechtěl to řešit teď. To by pak zítra neměli co řešit a on se toho dne děsil už tak. Přivřel oči a věnoval se těm kuličkám, Tom si kousal ret, chtěl se jej na něco zeptat. Ale nevěděl na co.
"No a co z toho rybízu bude? Šťáva?" Položil tu nejdebilnější otázku, co jej mohla napadnout, ale alespoň něco. Bill jen zakroutil hlavou.
"Ne, tohle bude na koláč, co budou péct kněží v kuchyni." Cítil, jak jeho ruce podvědomě zrychlují, ani nevěděl proč. Bylo to šílené, nechtěl utíkat, ale... měl pocit, že se tady nejspíše musí zbláznit. Tom to viděl a jen zase sklopil zrak dolů ke svým rukám. Očividně mu byla jeho přítomnost nepříjemná. A když se opět pár kněží vrátilo, povzdechl si a zvedl se k odchodu.

"Omlouvám se, ale už budu muset. Tak... ahoj zítra." Mávl lehce Billovi, který šokovaně zvedl hlavu, a nakonec se přinutil k lehkému úsměvu.
"Zítra." Zašeptal spíše pro sebe a opět se vrátil k práci, kde vládlo ticho. Nikdo si jej moc nevšímal a on za to byl docela rád, navíc ve velké míse už toho zbylo jen trochu.
"Bratři, nevíte, kdo to bude péct? Tedy... já mám rád práci v kuchyni, rád bych se připojil." Koukl se na svoje spolupracovníky a jeden z kněžských mu odpověděl a rovnou jej s otrhaným a probraným rybízem poslal do kuchyně. Tam už byly velké přípravy, a tak se hned zapojil. Byl rád za tu práci. Nemohl být teď sám se sebou, nejspíše by se zbláznil. A tak s poměrně mladšími knězi pekl moučník. Bylo to nakonec docela zábavné, vzali jej mezi sebe téměř okamžitě a on měl pocit, že konečně opět nalezl tu správnou cestu. Společně si zazpívali pár náboženským písniček a také se pomodlili růženec, a než se černovlásek nadál, zasedal k obědu. Benedikt si jej měřil pohledem a Matouš jakbysmet, věnoval jim jen krátký úsměv.



Měl pocit, že oba něco tuší. Tedy u Matouše jej to nepřekvapovalo, ale co mohl vědět Benedikt? Viděl je s Tomem snad z okna? Začínal být nejistý, a tak modlení opět flákal. Nakonec přivřel oči a odříkával s ostatními modlitbu. Když tohle všechno skončilo, vrátil se do pokoje, kde si lehl do postele a začetl se do knížky. Tu mu dala jeho matka, když odjížděl. Za obalem byla fotka rodičů i s pozdravem.
"Ach moji drazí rodičové, kdybyste jen věděli..." Vydechl ztěžka a lehl si do postele. Přivřel oči a snad i na chvíli usnul. Rozhodně na delší chvíli, než plánoval, když se vzbudil, bylo kolem čtvrté. Prudce otevřel oči, cítil se divně. Měl zvláštní sen o Tomovi, který ještě zvláštněji končil. Zmateně se rozhlédl po pokoji, byl tu sám. I když ne tak úplně sám. Sám se svým vzrušením. Zavřel oči a snažil se uklidnit, ale nedařilo se mu to. Najednou se mu před obličejem míhaly obrazy Toma, jak se usmívá, jak si hraje s tou zpropadenou ozdobou v jeho rtu.


"Proč? Proč mě neustále vystavuješ pokušení, Pane? Proč mne neustále zkoušíš?" Vydechl dramaticky, ani nevěděl, jestli bezmocně nebo vzrušeně.
Jen neochotně si uvědomoval, že se v jeho vzdechu mísilo obojí. Tohle nechtěl. Připadal si zrazený sám sebou. Čím si tohle všechno zasloužil? Mermomocí se snažil začít myslet na cokoliv jiného, hlavně na otrhávání rybízu, které mu přišlo jako nejvíc asexuální činnost, ale nepomáhalo to. Pořád mu do mysli lezl Tom.
"Grrh… proč mi tohle Tome děláš. Proč mi tohle všichni děláte?" Div se nezačal vztekat sám nad sebou. Nakonec ale rezignoval. Zkontroloval hodiny a znovu hlavu zabořil do polštáře. Jeho ruka zamířila k zipu u kalhot a rychlostí blesku ho rozepla i s knoflíkem. Usyknul, když se dlaní dotkl svého vzrušení. Musel to udělat… tohle nebyl schopný rozchodit.


Zavřel oči a urychleně na sobě začal pracovat. Připadal si tak zkažený. Ovšemže se mu to nestalo poprvé, ale za daných okolností to bylo krajně nevhodné. Měl se učit pokušení odolávat, a ne mu podléhat. Ale Tom… oh bože Tom. Jeho hluboký pohled, jeho úsměv, dokonce i ten jeho nezájem o víru byl na něm přitažlivý. A všechno tohle nyní dělalo společnost Billovým myšlenkám. Jeho ruka samovolně zrychlovala a Bill se kousal do rtu, aby snad nezasténal Tomovo jméno nahlas. Svaly se mu mírně stahovaly a tlukot svého srdce cítil až v krku. Vzpomněl si na Tomův polibek a snad ho na zlomek vteřiny i ucítil, dokud neucítil něco jiného. Blaženost, co projela jeho tělem, a jeho ruka se zaplnila teplou tekutinou. Zůstal chvíli jen nehybně ležet a užíval si ten pocit, než otevřel oči a probral se zpátky do reality. Svědomí ho nyní tížilo snad ještě více než doposud, a zároveň se cítil tak uvolněně. Jako by z něj odešlo veškeré to napětí, které v něm Tom vyvolával. Ulevilo se mu. Nejen po tělesné stránce. Jako by si jeho mysl uvědomila, že jiné už to nebude a Bill se s tím částečně smířil.


"Teď už k té zpovědi musím." Povzdychl si Bill, zatímco si utíral ruku do papírového kapesníčku. Chtě nechtě se ale musel usmát. Nebyl na sebe hrdý, to ne, ale celé jeho chování tady mu přišlo tak rebelantské, že se mu teď v opojení smyslů i zamlouvalo. Jenže k čemu to vlastně všechno? Zapnul svoje kalhoty a posadil se. Zadíval se na krucifix.


"Dokáže vůbec Bůh odpouštět i takové věci, jaké já cítím?" vzdychnul. "Anebo nakonec ani nejsou hříchem?" Sám nevěděl. Ale věděl, že je hřích vyměňovat svojí víru za nějakého chlapce. Zejména, když už se svojí víře oddal. Tak proč se teď chtěl oddávat ještě někomu dalšímu?
"Bille, vzpamatuj se. Stejně by tohle nemohlo vyjít." Zakroutil hlavou ve snaze přesvědčit sám sebe. Vždyť Tom sám řekl, že se zajímá o dívky, a s chlapcem byl jen jednou, a to pod vlivem alkoholu. Možná tohle dělal schválně. Chtěl to jen Billovi ztížit.


Bill se zvedl a trochu se poupravil. Potřeboval se trochu jít projít na vzduch, než bude muset na další modlení a večeři. Jeho tváře musely trochu vyblednout. Bloumal jak tělo bez duše všude možně po zahradě nebo kolem kláštera a marně se snažil přestat polemizovat o vztahu mezi ním a Tomem a mezi ním a Bohem. Připadal si jak rozpolcená osobnost. Možná to ale mělo jednu výhodu. Poprvé za celou dobu se na odpoledním modlení skutečně soustředil na to, co dělá, a modlil se tak intenzivně, jako by bojoval za spásu svojí duše před peklem.
Ani nevnímal, že většina kněží se již zvedá a odchází pryč. Jen otočil hlavu, když ucítil pohled Benedikta, a nebyl to jen takový ten klasický pohled. Nebo se mu to možná jen zdálo a už zblbl. Možná jej tak moc hříchy tížily, že už viděl věci, co ani nebyly pravdou. Anebo Benedikt už něco tušil. Což byla vůbec nejhorší možnost.


Zůstal ještě nějakou chvíli v kostele. Jen si s povzdechem prohlížel kříž s Ježíšem před sebou. Ani nevěděl, kde v odpouštění hříchu začít. Bylo toho tolik, že to bylo až neuvěřitelné. Byl tu takovou chvilku, a už měl na bedrech tolik hříchu, co neměl snad ani za celý život. Nakonec sepjal ruce a v duchu prosil za další a další odpuštění. Nemohl to říkat nahlas, kdyby jej někdo slyšel, nejspíše by to dopadlo špatně.


Ani nevěděl, jak dlouho tam byl, ale když odcházel, všude bylo docela rušno, až se tomu podivil. Když v rychlosti kouknul na hodinky, zjistil, že za deset minut bude večeře. Zamrkal překvapeně a chvíli musel přemýšlet, jestli náhodou v kapli neusnul. Nebo prosil za tolik hříchů, že se mu celý den tak rychle přehoupl? Jen rychle dosedl na svoji židli a usmál se na Matouše, který jej zkoumal pohledem. Nejraději by se zeptal, co se děje, ale tohle mu přišlo docela nevhodné. A tak po krátké modlitbě o poděkování za jídlo, se do toho pustil. Snědl to tak rychle, až se všichni tiše zasmáli, po té rychle zmizel u sebe v pokoji. Bylo toho na dnešek už docela dost a tak se rychle převlékl a šel spát. Skoro v mžiku usnul.


Když další den ráno opět vstával v brzkou ranní hodinu, cítil se strašně. Věděl, co ho dneska čeká, a popravdě se na to netěšil. Měl být s Tomem sám a pokračovat ve výkladu Bible. Jen když si vzpomněl na minulý výklad a na Tomovo chápání, zasmál se tiše. Rozhodně se toho nechtěl dočkat i dneska. Nakonec se posbíral na nohy a vykonal ranní potřebu. Pak se s ostatními v kapli pomodlil, po té posnídal. Dostal úkol jít s otcem Matoušem na zahradu. Bylo potřeba posbírat další rajská jablíčka a taky vytáhnout ze země asi patnáct hlávek salátu. Měl být dneska k obědu. A tak si vzal nožík a vytáhl ten počet z hlíny. Poté do kompostu obral spodní listy a v dřevěných bedýnkách to nesl do kuchyně. Poté se s Matoušem vrhli na rajčata.


Matouš si broukal nějakou melodii, která Billovi nic neříkala. Každopádně dneska mu práce šla jedna báseň. Než se nadál, dokonce měl vypletý i jeden záhonek. A už se opět chystal na modlení. Konečně se soustředil, i když byl nervózní z toho, co se bude dít po obědě. Prosil za další odpuštění, opět a zase, a možná, že i za dnešek. Oběd proběhl opět v tichosti, a čím více se hodina náboženství blížila, tím více se mu točila hlava a cítil divný pocit v břiše. A když pomalu i s knihami a papíry zamířil do knihovny, útroby se mu stáhly úplně. Nádech a výdech. Otevřel dveře a spatřil Toma sedět za stolem.


"Ahoj." Řekl tiše Bill a položil si knihy na stůl. Tom se hned usmál a odpověděl. Ukázal hned, že má u sebe i dětskou Bibli, kterou mu Bill daroval.
"Takže včera jsi říkal, že už ses na to podíval. Co tedy nechápeš?" Chtěl to mít rychle za sebou. Přeci jen pohled na Toma jej nenechával moc klidným, opět myslel na ten polibek tady.


Tom měl sto chutí se na nějaké náboženství vykašlat a hned na Billa vychrlit salvu omluv, kterou měl v plánu, ale nakonec si to rozmyslel. Asi by to bylo nevhodné. Jistě ještě bude mít příležitost. Měl alespoň jistotu, že z hodiny mu Bill neuteče jako předchozího dne v zahradě.
"No… kdo byli Kain a Ábel jsem pochopil, ale nepochopil jsem tu vraždu. Proč Ábela zabil?" Naklonil hlavu do strany, až mu dredy spadly přes rameno a nevědomky si olíznul piercing ve rtu. Bill jen urychleně uhnul pohledem. Na to se dívat nemohl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama