Person no 1989 1.

4. listopadu 2011 v 10:49 | Doris |  Person no 1989
Zdravim miláčkové. Je to tu, je to tu....slibovaná nová povídka. Person no.1989. Tento nápad není muj, ale přišla s ním za mnou Lenna W.K.T. Uprimne uz jsem nechtela psat nic ve spolupraci s nekym dalsim, jelikoz toho mam ted hodne, ale kdyz mi rekla o co se ma jednat, neslo rict ne. Ten napad se mi neskutecne libi a jeho psani si opravdu uzivam. Mame jiz dost predepsano, ale domluvili jsme se, ze budeme zverejnovat pouze jednou tydne. Tudiz to nechme na patek. Snad nam to tak vyda. Kazdy dil totiz posilame k betareadingu a to je casove narocnejsi samozrejme. Proto prosim o pripadne strpeni. Snazime se psat casto aby jsme se nedostali do nejakeho zaseku. Dej uz mame vymysleny az do samotneho konce, ale s tim se vy nechte prekvapit :D
TAkze Lenne jeste jedno velke diky za tuhle uzasnou nabidku a druhe diky za banner ktery k povidce udelala.
Tesime se na vase nazory J
Doris a Lenna W.K.T.
Banner by: Lenna W.K.T.
Drawing of Tom-Person by: Doris
Padal z nebe jako meteorit, jako hvězda, která zemřela a přiletěla splnit nějákému smrtelníkovi jedno z jeho sentimentálních snů.Jenže on nepřišel, aby splnil přání člověka.Přišel, aby splnil misi, která mu byla zadána od jeho vládce.
Místní obyvatelé si mohli všimnout zlatavé ohnivé záře, která osvětlovala téměř celou noční oblohu.A čím více se blížil k zemi, tím více zářil.Nikdo nemohl odtrhnout oči od na pohled zdajícího se meteoritu až do té doby, dokud nedopadl na nedaleké pole a neroztříštil se na malé kousíčky plechu.Z plechu vstal stroj, velký, strach vyvolávající, smrtící.Chvíli se rozhlížel a nakonec se vydal cestou k silnici, nechávajíc za sebou velký kráter.Jeho tělo by se dalo přirovnat k tomu lidskému, měl nohy, ruce i hlavu, trup, záda.Jen to všechno bylo z malých železných hadiček, kterými se neproháněla krev, nýbrž kyselina a svaly by se dali přirovnat k hydraulickým trubkám.Za chůze vydával bzučivé dupání.Tohle byl stroj, kterému by se raději každý vyhnul.Jeho strůjce mu dal jméno 1989.
Tom se vracel z práce, na motorce, na kterou si poctivě šetřil už od patnácti let. Každý měsíc si poctivě dával peníze na stranu z kapesného, později z výplaty a až ve dvaceti letech si ji mohl dovolit. Byl na ní pyšný a každému ji ukazoval. Měl motorky moc rád, líbil se mu ten adrenalin, ta svoboda, kterou mu prostor kolem něj umožňoval. Měl rád nebezpečí.
Tohle všechno si uvědomoval, ale stejně si nemohl odpustit svojí motorku 'přiškrtit' a rozjet to v úsecích, které dobře znal... Jenže tuhle noc se mu to stalo osudným. Když projížděl podél velkého pole, na cestu najednou vešla nějaká bytost a zaterasila mu jeho cestu.
Strhnul řidítka a střetl se s velkou smuteční lípou, která zaplakala o to víc, když byla příčinou ukončení mladého, sotva jednadvacetiletého života. Tom ležel pod stromem a z jeho helmy vytékala krev, která tekla z Tomových úst. Motorka, jejíž kolo se zaseklo v příkopě a Tom přes ní přelítl, dál ležela na svém místě. Přihlížela celému tomu neštěstí.
Netrpěl, zemřel okamžitě.
Což by mohla být jediná útěcha pro jeho pozůstalé dvojče Billa. 1989 k němu došel svým dupavým neohrabaným krokem a poklekl k bezvládnému tělu chlapce. Byla téměř půlnoc a nikdo tuhle událost vidět nemusel. Chvíli jej pozoroval a přemýšlel. Jeho ocelové tělo se začalo skládat a robot byl menší a menší. V podobě jakéhosi neidentifikovatelného malého brouka vlezl ústy do Tomova těla. Za chvíli už 1989 nebyl, ale stál tam chlapec, který ještě před pár vteřinami ztratil život. Krev z oblečení, které měl na sobě 1989 náhle zmizela. Zmizela i ze stromu, který zapříčinil Tomovu smrt. 1989 převzal část Tomových vzpomínek, myšlenek a umělá inteligence se učila být Tomem Kaulitzem.
Když zmizel i ten poslední důkaz nehody, 1989, nyní už jako Tom, sebral motorku jako by to byl jen malý lístek spadnutý ze stromu, postavil jí na silnici a jel přesně tam, kde to Tom považoval za svůj domov.
Do malého bytu, nedaleko odtud, kde žil společně s jeho malým, nevinným bráškou, Billem.



Bill byl celou tu dobu doma značně nervózní. Přecházel po obýváku sem a tam a marně se snažil dovolat svému dvojčeti. Nemilosrdný hlas mu však stále opakoval, že volaný účastník je dočasně nedostupný. Pro Billa to bylo jasné znamení, že Tom si stále "větrá hlavu" na svojí mašině. Jak tomu rád říkal. Nechtěl být rušený zvoněním nebo vibracemi, které by mu mohli snížit ostražitost. Bill tohle ale neměl rád. Bál se. Pokaždé, když Tom nasedal na svojí motorku, se Bill neskutečně bál, že se mu Tom už domů nevrátí. Pokaždé se vrátil a pokaždé to stihl na čas, který Billovi slíbil. No dnes trochu meškal. Bill se posadil do křesla a zapnul televizi. Nechtěl myslet na nejhorší, jak to dělával hned po Tomově výjezdu z garáže. Jeho myšlenky se stočili jinam, téměř okamžitě. Ať přepínal kolik kanálu chtěl, všude běželo mimořádné spravodajství. Polovina světa byla svědkem padajícího meteoritu, o kterém ani NASA neměla žádné záznami.
Žádný objev, že by se něco takového blížilo. A přesto to byl pád meteoritu první svého druhu vůbec. Billa to zaujalo. Už od malička zavíral oči a zoufale myslel na svoje tajná přání, když viděl padat hvězdu. Viděl padat, něco takového musel být obrovský zážitek a jistě by ani v dnešním věku nezaváhal a šeptal si svoje skryté touhy, které si přál uskutečnit. Moderátoři v televizi byli u vytržení, výpovědi svědků fascinující, no místo dopadu se stále lokalizovalo. Z urputného prožívání televizních zpráv ho vytrhlo až bouchnutí domovních dveří. Vyskočil na nohy, div se do nich nezamotal a vyběhl do chodby. Ze srdce mu momentálně spadl kámen velikosti onoho meteoritu.
"Tome... bože kde jsi byl? Ty si nedáš pokoj. Víš jak moc jsem se bál." koukl na svého bratra vyčítavě, ale zároveň maximálně úlevně. Tom přejel očima prostor kde se nacházel a poté ho zabodl do Billa. Usmál se. Tak mu to nynější instink napovídal, i když nechápal proč.
"Měl jsem menší potíž s nádrží, tak jsem se zdržel. Jel jsem pomaleji."
Nakoukl do obýváku na obrazovku zapnuté televize. Elektrony v hlavě 1989 pracovaly na maximální výkon aby byl ve vteřině schopný zmapovat celou budovu, kde se nacházel a zároveň reagovat podle vzpomínek a zvyku člověka, jehož tělo si přivlastnil.
"Na co to koukáš?" nakrčil čelo, neuvědomujíce si že vůbec nějakou grimasu dělá. Všechno to bylo automatické. Nemusel o tom přemýšlet. Prostě to tak bylo a bylo jedno proč. Bill se moc na zprávy nedíval, to už musela být mimořádná věc. Spíš byl k vidění jak přepíná hudební stanice, nebo listuje modním časopisem. To byl jeho svět. Bill se ohlédl přes rameno.
"Oh jo... to bys nevěřil. Spadl meteorit. Bylo ho vidět z poloviny zeměkoule. Není to úžasný?" poskočil rozjařeně. No Tom Kaulitz nikdy nesdílel takové nadšení pro věci jako Bill. Tudíž ani 1989 se nemohl projevit jinak než lehkým povzdechnutím.
"No jo... Fakt pecka." kývl souhlasně jen ze slušnosti a odešel do kuchyně pro pomerančový džus. Co to vlastně je ten džus?
Prsty 1989 se ovinuli kolem sklenice, kterou naplnil a křiklavě oranžový nápoj vypil. Barvu analyzoval jako nepřírodně výraznou a chuť nulovou. Billa ovšem pohled na bratrův pravidelný rituál uspokojil a vrátil se do svého křesla aby pokračoval v poslouchání zpráv, které se nyní už jen opakovali stále dokola.
1989 v Tomově těle pocítil něco zvláštního. Podíval se na svého bratra a později na televizi, která poutala příliž mnoho pozornosti k jeho příchodu na Zemi. Jeho galaxie byla velmi vzdálená, vyslali jej sem víceméně ihned po tom, co se na Zemi začala vyvýjet civilizace a tím pádem začali být nebezpeční pro planetu, odkud pocházel 1989. I když na Zemi stále zatím byli velmi omezení. Na nemilosrdné planetě, odkud pocházel, čas plynul úplně jinak.
Chvíli se soustředil na to, co říkali v televizi. Najednou jej opět pohltil zvláštní pocit a on si teď už byl téměř jistý, že to je něco, co si od pozemšťana Toma vzal a že to je pocit, který svírá i jeho ledové ocelové srdce. Dostal strach.
Opravdový, lidský nefalšovaný strach z toho, že jej najdou a překazí tak jeho misi.
"Půjdu si lehnout." zabručel Tom a pomalu pouštěl skleničku z ruky, lidé byli opravdu zvláštní, jejich svaly byly tak slabé, mysl tak lehká a tělo tak zranitelné.
Sednul si na postel v pokoji, kde jeho předchůdce přespával a prohlížel si svoje lidské prsty. Svým způsobem ho to fascinovalo. Přesto, že být v lidském slabém těle, bylo pro jeho poslání trochu potupné. Všemožně je kroutil až mu v jednom z kloubu křuplo. Překvapeně zamrkal. Byl zvyklý spíš, že jeho klouby skřípaly. Tohle bylo pro něj nové. Věděl že se musí co nejrychleji naučit lidským zvyklostem. Být jako Bill. Řídit se tím, co mu napovídaly ukradené vzpomínky. Sundal ze sebe tričko a postavil se na nohy. Zadíval se na sebe do zrcadla. Vůbec poprvé viděl sám sebe. Na jeho planetě neměli nic, co bylo zbytečné. Užívali jen věci, které potřebovali k jejich vlastnímu přežití. Rozptylování zbytečnostmi nepřicházelo v úvahu.
Ač se neviděl, tak jak skutečně vypadal, teď se důkladně prohlížel. Musel uznat, že lidské tělo mělo něco do sebe. Přesto, že bylo pro přežití prakticky nedostačující. Povrch lidského těla byl chráněn až příliš jemnou a tenkou vrstvou. Tak snadno se porušila. No na druhou stranu, bylo lidské tělo teplejší a plné nejrůznějších pocitů. 1989 si přejel po břiše a spokojeně se usmál. Vnuknul mu to lidský instink. Tom to tak dělával. Byl hrdý na svou postavu s 1989 se to musel všechno naučit. A pokud možno... za pár hodin. Neměl čas se tím zabívat několik dní. Jeho mise byla urgentní a každým dnem urgentnější. Ač byla lidská rasa zaostalá, oproti té jeho, byli až překvapivě vynalézaví a jejich pokrok nečekaně rychlý. A tím víc nebezpečný.

Bill mezitím seděl a stále sledoval zprávy. Když přišla nějaká významná zpráva, že lokalizovali kráter a že je to blízko jejich domova, naskočila mu husí kůže... Vypnul raději televizi a šel se podívat, jestli jeho bratr už spí, protože si chtěl povídat a celkově měl mazlivou
náladu.
Často se s Tomem dotýkali jeden druhého. Oběma jim to přinášelo příjemné pocity bezpečí a také kompletnosti. Bývalo naprosto neojedinělým zvykem, že spolu spali v jedné posteli. Oba se tak vyspali mnohem lépe, než kdyby každý spal ve svém pokoji. Oddělení už jen té stěny jim připadalo, jako kdyby každý byl na jiné půlce planety. Často se spolu sprchovali, jsou stejní, není důvod k žádnému studu. A Bill měl na tohle všechno hroznou chuť.

Vstal z křesla a pomalu se loudal ke dveřím Tomova pokoje. Tiše zaklepal, nečekal na odpověď a vešel. Tom stál u zrcadla, nahý a zvědavě si prohlížel každičký kousíček svého těla. Tom se rád prohlížel, proto to Billovi ani nepřišlo podivné, jen ho zarazila ta zvědavost v jeho očích. Tom se podíval na svého bratra.
"No... Víš já..." zakoktal se a Bill si nebyl jistý, ale i v tom šeru viděl, jak se Tomovy tváře zbarvili do červena. Zahihňal se a přerušil jeho koktání slaboučkým příjemným smíchem. Bill byl příjemný vším co dělal. Nikdy nevydával hnusné zkřeky, nikdy při
jídle nemlaskal, pohyboval se jemně a elegantně. To všechno Toma na Billovi fascinovalo a 1989 se až zalekl rychlostí jakou si tohle všechno uvědomil.
"To je v pořádku, všichni víme, jak se máš rád." usmál se mile mladší chlapec, přešel ke svému dvojčeti a ovinul svoje útlé paže kolem robotova těla.
1989 objal jeho boky, jak mu napovídal malý človíček v něm a přistihl se, jak si v duchu říká, že když si vzal Tomovo tělo, je na tom ještě dobře, s tělem jako měl jeho bratr by se nedostal ani do poloviny své mise.
"Jen, mi přijde, že se měním." pokrčil jemně rameny.
"Říkám, že je to vpořádku. Máš se na co dívat." pošeptal Bill a plnými doušky nasával Tomovu vůni až dokud se slabě nezachvěl.
Citlivé senzory nebo smysli, chcete-li, které stále pracovali pod Tomyho jemnou kůží, zachycovali každý sebemenší záchvěv. A robot přišel na to, že lidské tělo pro jeho simbiozu není vůbec špatné. Může využívat dobrého z Tomova těla, ale také dobré pro něj z jeho vlastního těla.
Lidé neviděli dobře, neměli dobrý čich, či sluch natož pak hmat, ale tohle všechno mohl využívat jako robot. Díky úzké kůži člověka. Na druhou stranu si mohl užívat těch příjemných pocitů, také toho, že mají tolik pocitů. A v tom ho popadla touha tohle všechno poznat.

"Našli ten kráter, kam dopadl ten meteorit." zahuhlal Bill. Hlavu měl položenou na Tomově hrudi, cítil jak Tomovo srdíčko tluče pomalu a klidně, ani si neuvědomoval, že to netluče srdce, ale tlaková pumpa a že nerozhání krev, ale kyselinu, která by jeho tělo rozpustila do vteřiny. Bill byl tak unešený blízkostí svého bratra, že neměl sílu vnímat nic jiného.
"Opravdu?"
"Jo, dopadl kousek odtud, přímo doprostřed Roseweltovic pole, víš kam? Jak jsme jim tam kradli kukuřice a starej Rosewelt na nás pak vzal vidle." zahihňal se Bill a Tom přešlápnul. Jak divné. Lidé nemůžou stát dlouho na jedné noze, 1989 prvně poznal bolest.
"Jo tam, to je hodně blízko." zamumlal Tom. Bill zvedl hlavu a podíval se do Tomových ledových čokoládek.
"Nepůjdeš se mnou do sprchy?" našpulil spodní rtík, to dělal vždycky, když opravdu chtěl Toma k něčemu donutit.
Tom se zasmál a nakonec kývnul. 1989 si mnul ruce nad tím, jak rychle se učí být člověkem a jak rychle se učí být Tomem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mykerina mykerina | 4. listopadu 2011 v 10:53 | Reagovat

Teda..já sem v šoku..normálně totálně s hubou dokořán...wooow...fakt dost dobrý..to se mi líbí..sice je mi Toma líto, že umřel, ale...tohle bude zajímavé

2 Nisch Nisch | Web | 4. listopadu 2011 v 11:48 | Reagovat

no tak to je dokonalý o.o.. nemám slov o.o.. proč sakra píšeš tak skvěle? Ať čtu jakoukoli tvou povídku, vždycky čumim jako blázne :D... strašně se těším na další díly, protože to je prostě.. já nevim, jak to mám prostě popsat :D... je to takový.. prostě zvláštní, nikdy jsme nic podobného nečetla :)).. jsem prostě maximálně nadšená :D ♥_♥

3 kerli) kerli) | 4. listopadu 2011 v 12:11 | Reagovat

dobre umiram :O libovy <3 akorat mi je lito ze "pravy" Tom umrel. Jinak luxus!

4 Doris Doris | E-mail | Web | 4. listopadu 2011 v 12:20 | Reagovat

[2]: tuhle povidku piseme ve dvou :) Takze chvala na Lennu :)

5 Nisch Nisch | Web | 4. listopadu 2011 v 18:01 | Reagovat

[4]: Tak to se omlouvám :D.. asi (určitě) jsem nějak nezaregistrovala :D... promiň Lenno x)).. takže oprava... proč píšete tak dokonale?? o.O♥♥

6 Lenna Lenna | 4. listopadu 2011 v 18:39 | Reagovat

[5]: To se nic nedeje, kdybych sama nezral Dorisciny povidky, tak bych ji to nenabizela. Tohle je specialni povidka a musi byt psana specialne s Doris xD
Moc diky za chvalu. Kdybyste nekdo chtel vedet, co mi bylo muzou k teto povidce, tak si zapnete dneska vecer Novu, od osmi tam davaji muj nejoblibenejsi film, ktery me unesl natolik, ze se mi proste v hlave zrodilo tohle.

Miluju vase komentare ^^

7 Nisch Nisch | Web | 4. listopadu 2011 v 18:44 | Reagovat

[6]: Ahá :D... ten film taky miluju, též patří mezi moje nejoblíbenější filmy, ale nikdy mě nenapadlo napsat takovouhle povdíku. Mě holt chybí múza a nápady :D...

8 Lenna Lenna | 4. listopadu 2011 v 21:43 | Reagovat

[7]:  Ani ja uz nevim, jak me to napadlo, ale mela jsem na to hoooooodne casu xD

9 Lauinka Lauinka | 5. listopadu 2011 v 0:32 | Reagovat

Miluju tvůj styl psaní, milá Doris, prostě ho miluju... :) a taky veškerou spolu práci s tebou miluju :) mě osobně to moc neupoutalo díky některým užitým slovům, co se mi nelíbí... ale... to už bude asi nemoc díky škole, kde do nás cpou určitý postupy a styly psaní... a nejvíc, co mi vadí, je styl tvojí spoluautorky... popravdě se mi nikdy nelíbil její styl a nelíbí se mi ani tady... :) myslím si Doris, že ta povídka, vložená do tvých rukou, by byla o mnoho čtivější, zajmavější a lépe formovaná :) JEN MŮJ NÁZOR...

10 Lenna Lenna | 5. listopadu 2011 v 10:34 | Reagovat

[9]: Ty proste musis stourat za kazdou cenu, vid? :D No joooo... zname svy lidi

11 doris doris | 5. listopadu 2011 v 12:50 | Reagovat

Ja ti samozrejme Laui tvuj nazor neberu ani se te nebudu snazit presvedcovat. Ja osobne kdyz si to ctu tak moc rozdil v nasem stylu nevidim. Myslim ze to je vcelku sehrane a neni tak moc znat kdo co psal. Mozna obcas ale to podle me spise diky slovnim spojenim ktery mama kazda trochu jine. Mr se s Lenn pise vyborne a tuhle povidju mam obzvlast rada. Uz jen proto ze to je nase prvni ktera neni jen zalozena na sexu ale hlavne na nasi fantazii kterou se snazime psat s nadechem reality. Proste je to neco uplne jineho nez jsem kdy napsala a nebyt Lenny tak to ani nenapisu jelikoz by me to nenapadlo :) ovsem cenim si kazdeho nazoru a samozrejme dekuju ze mas moje povidky rada.

12 Lauinka Lauinka | 5. listopadu 2011 v 13:27 | Reagovat

[10]:Ne, to není šťourání, pouze holej fakt.. a laskavě na mě nemluv, díky...

[11]:Možná proto, že dělám školu, jakou dělám a že do nás cpou určité věci ve vašem stylu psaní rozdíl vidím a velkej... a pro mě asi zásadní... už od začátku, kdy jsem zkoušela číst některé povídky Lenny, jsem s její stylem měla problém... přijde mi, že je nechytlavý, obyčejný a kolikrát dost odfláknutý... tvoje větný spojení je dost... mmm nevím prostě... právě tím, že to umíš dokonale použít, takže je to dost chytlavý... a na rovni..

13 Ondina Ondina | 5. listopadu 2011 v 23:54 | Reagovat

[Smazaný komentář] Ach, zlatíčko, určitě to vše zvládneš, jsem si jista!
Ty umíš! Lauinko, obdivuji tě a vzhlížím k tobě s velkým respektem!

14 beepinka beepinka | 6. listopadu 2011 v 0:07 | Reagovat

je to dokonalost.opravdu vy máte neskutečnej talent holky! moc se mi to líbí.je to originální.

15 beepinka beepinka | 6. listopadu 2011 v 0:09 | Reagovat

[14]: a ještě taky...jsem nehorázně zvědavá,jak se bude vyvíjet vztah Billa s "Tomem". No a jestli jsem to pochopila správně,tak 1989 má za úkol zničit lidstvo?..nebo..já nevim :) každopádně fakt skvělé,originální !

16 Ondina Ondina | 6. listopadu 2011 v 0:43 | Reagovat

[13]: Lauinko a ještě jsem ti zapomněla napsat, že je mi vždy ctí ti napsat koment. Mám tě ráda!♥

17 Doris Doris | E-mail | Web | 6. listopadu 2011 v 10:28 | Reagovat

[15]: Ano presne to ma 1989 za ukol :) Znicit lidstvo. Ono se o tom v dalsich dilech bude jeste znovu mluvit, takze by sis jen teorii potvrdila :)

Ach jo....trochu smutne ze se mi tu hadate. Nevim k cemu je to dobre. Tak kazda mate nejaky svuj nazor, kdazda jste ho vyjadrila...ale proc to tu musi gradovat? Ne kazdemu se vsechno libi. Kazdy je jiny a tak kazdeho oslovuje neco jineho. To je naprosto normalni. Ale tady uz jsou utoky na osobu jako takovou a to rikam vam obema...ze se mi to vubec ale VUBEC nelibi. Tak prosim....konec hadek :)

18 Chris.* Chris.* | Web | 6. listopadu 2011 v 11:12 | Reagovat

Je mi celkem líto, že se tu Doris, pod povídkou utvořila taková diskuze, pomalu stejně jako nedávno na TWC. :D Každý může přeci nějak zhodnotit povídku. Ať už kritikou nebo chválou.. :)

Ale Doris, opravdu pěkný začátek, doufám, že mě další díly budou bavit stejně jako tento, a že ji dočtu až do konce! :)

19 Terý Kaulitz Terý Kaulitz | E-mail | Web | 6. listopadu 2011 v 17:01 | Reagovat

Jéj, tak tohle je naprosto luxusní..:)) Lenno, ten nápad je geniální..:) Film naprosto miluju, takže tahle povídka mě naprosto uchvátila..:)) ♥
Píšete krásne holky..:)) Krásně vám to spolu ladí..:)) Jsem zvědavá, jak to bude dál, i když je mi líto, že pravý Tom umřel..:( :) Ale určitě to bude ještě hódně zajímavější, když má za úkol zničit lidstvo..:D :)) Prostě nádhera děvčata..♥

20 Lauinka Lauinka | 6. listopadu 2011 v 17:57 | Reagovat

[16]:Jééé to mě strašně moc těší holka, taky tě mám ráda :) no doufám, že někdy budu mít tu čest tě poznat i osobně :)

21 CarolineLuxe CarolineLuxe | 8. listopadu 2011 v 16:26 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat dalšího dílu!:D Úžasné . ^^

22 RsM-JinJang RsM-JinJang | 10. listopadu 2011 v 13:01 | Reagovat

*
[Smazaný komentář] U nás ve Švajcu je to trochu jinak.;o) - narážka ke větě s maturitou a diplomem.. I když teda ani přesně nevím, jestli to Lenn mýnila teď na sebe.. uhmm.=oX
_
Jinak povídka vypadá velmi zajímavě a těším se na další díly, protože se mi líbí jak styl psaní Lenny, tak Doris.. =o) Holky, jen tak dál!

23 Ondina Ondina | Web | 14. listopadu 2011 v 17:19 | Reagovat

[Smazaný komentář] Lauinko, jsi paní autorka a já tě velmi ctím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama