Krev jako čokoláda 8

28. května 2011 v 9:31 | Doris |  Krev jako čokoláda
Už byl pozdní večer a Tom s Billem se stále ještě procházeli. Tom ho zavedl k jedné restauraci, kam chtěl Billa vzít.
"Ale ne, je tady zavřeno. To se mi snad zdá." Postěžoval si ublíženě, když došli až ke dveřím. "Na střeše je fantastická kavárna. S nejlepším výhledem na město." Vysvětlil Billovi. Byl zklamaný, že ho tam nemůže vzít. Bill jen kráčel vedle něho a usmíval. Připadalo mu to tak milé.
"Na celé ne." Usmál se na něj Bill a zastavil se s ním před skleněnými dveřmi. Tom na něj jen trochu nechápavě kouknul.
"Co kdybych tě někam zavedl?" uculil se Bill a skousl si spodní ret. Tom se jen pousmál a pohledem Billovi naznačil, že není proti.
"Bille… to je soukromý pozemek." Šeptl po několika dalších minutách Tom, když ho Bill zavedl na střechu jednoho domu. Všemožně se snažil udržet balanc na štítu střechy, zatímco Bill si v klidu vykračoval a ani jednou nezvrávoral. Otočil se a několika kroky se k Tomovi vrátil.
"Předtím ti to nevadilo." Popíchnul Toma, a ten se jen dál snažil udržet rovnováhu. Bill na nic moc nečekal a znovu se vydal v chůzi. Tom se jen usmál a opatrně ho následoval. Vážně měl co dělat aby nespadl. Soustředil se na to tolik, že mu ani nepřišlo divné, že Billovi chůze po takovém místě nečiní žádný problém. Možná, kdyby se na to zaměřil… leccos by mu došlo. I třeba to, jakým způsobem mu dokázal vždycky utéct.

"Tohle se mi začíná líbit." Pronesl Tom spíš sám k sobě a po čtyřech dolezl na konec střechy za Billem. Bill přelezl výklenkem na jakousi terasu a přikrčený přeběhl na druhý konec. Zůstal schovaný za nízkou zídkou a Tom ho ochotně napodobil.
"Bydlí tu jeden z nejbohatších lidí ve městě. Sběratel umění." Vysvětlil Tomovi Bill a sledoval pohyb bezpečnostní kamery.

"Tohle je o moc lepší, než jsem si představoval." Vydechl Tom, ale Bill nic neříkal. Dál čekal na vhodnou chvíli, aby mohl vyběhnout. Kamera se pomalu otáčela a snažila se zachytit případný cizí pohyb.
"Až řeknu běž… běž." Řekl Bill polohlasně a jen co to dořekl, vyběhl ze svého úkrytu. Tom tam chvíli nechápavě seděl, ale pak si to uvědomil a vyběhl za Billem. Schoval se k němu za jeden ze sloupů.
"Neřekl jsi mi běž." Poznamenal a schovával se těsně za Billa. Bill se jen posmíval. Tohle se mu líbilo. Tajně někam chodit. Pootočil na Toma hlavu.
"Běž." Vydechl a znovu se dal do běhu. Tom ho ihned následoval. Opatrně doběhli až na prostorný balkon vysoko nad městem. Byl starý a zdobilo ho několik soch vlků v různých pozicích.
"Tak tady… je ten nejlepší výhled na město." Usmál se Bill a kráčel dva kroky před Tomem. Došel až skoro na konec balkonu a nechal Toma za sebou. Tom si se zájmem prohlížel jednotlivé sochy. Tohle by nečekal. Ani netušil, že tu něco takového je.
"Jen tohle zbylo z Bukurešťského hradu postaveného pro maďarskou princeznu v desátém století." Začal vysvětlovat Bill a usmíval se nad Tomovým zalíbeným výrazem. "Říká se o ní, že měla mezi předky lugaru. A když přišli Maďaři o trůn, vláda vlků údajně skončila." Seznamoval Bill Toma s Bukurešťskou historií. Tom se jen usmíval a nemohl se vynadívat.
"Jak jsi o nich věděl?" kouknul na Billa.
"Myslel jsem, že bys je rád viděl." Vydechl Bill s úsměvem a opřel se o zábradlí balkonu. Mlčky koukal dolů. Vítr si pohrával s jeho vlasy a Bill se cítil trochu nesvůj. Tak moc teď riskoval. Byl tu… na tak významném místě, a ještě s člověkem. Tom k němu pomalu došel.
"Jsi samé tajemství." Usmál se Tom a opřel se vedle Billa. Bill se jen pousmál.
"Tak… nechceš si je nakreslit?" Odvrátil Bill raději jeho pozornost od sebe a chtěl ho znovu zaměřit na ony sochy. Tom se ale nedal tak snadno odbýt.
"Mám pořád pocit, že něco skrýváš." Zkoumavě se na Billa podíval. Bill sklopil zrak a mírně si povzdychl.
"Moje rodina… má se mnou plány." Kdyby to záleželo jen na něm, už by se Toma nikdy nevzdal. Jenže nezáleží. U něj musí být prioritní něco jiného. "Zajímá je, kam chodím. S kým se stýkám." Pokračoval Bill. Tom ho jen pozorně poslouchal.
"Budoucnost si určíš sám." Odpověděl Tom. Asi chápal, proč mu tohle Bill říká, ale nechtěl to tak. Ne, když už ho konečně našel. Vylezl na okraj kamenného balkonu a posadil se na něj. Bill se jen pousmál a napodobil ho. Jen s tím rozdílem, že on měl město za zády, zatímco Tom se po něm mohl rozhlížet.

"Já ti něco povím." Začal Tom a lehce se na Billa usmál. Nemluvilo se mu o tom zrovna snadno, ale chtěl mu to říct. "Můj táta byl za mlada v jednotce rengers. Pak začal pít. Říkal, že mě naučí sebeobranu, ať budu chtít nebo ne. Jenomže já jsem měl zájem jenom o kreslení, což se mu nehodilo do plánu." Zatvářil se hořce Tom, ale dál pokračoval. Bill ho pozorně poslouchal. "Tak jsme se do sebe jednou dali. Bylo mi 17. Řekl jsem mu, že odejdu a on, že mě zabije, když to jenom zkusím… a já to zkusil." Hlesl Tom a zadíval se na Billa
"Jak to dopadlo?" zeptal se Bill a nepřestával Toma sledovat.
"Nakonec jsem se uměl rvát líp, než jsem kdy myslel." Uchechtl se hořce Tom. "Proto není mé jméno na mých knížkách. Nechci, aby mě našel, protože v Německu je na mě vydaný zatykač pro napadení, takže pracuju tam, kde zrovna jsem a posílám to vydavateli," odhalil Tom svoje tajemství. Bill se jen pousmál.
"Od svých 17?" hlesl Bill. Překvapilo ho to, ale rozhodně neodradilo.
"Chci tím říct, že vím, jaké to je, když nechceš to, co se ti vnucuje," kouknul Tom upřeně na Billa. "Ale je to tvůj život. Další mít nebudeš. A… v jiném životě tady třeba nebudu," šeptnul Tom a Bill ho jen pozorně poslouchal. Jeho slova na něj působila. Jen se pousmál a tím Tomova slova odsouhlasil.

Tom se pomalu začal sklánět k Billovi a ten moc dlouho neváhal, aby se k němu přiblížil. Opatrně přitiskl své rty na ty jeho. Cítil se nervózní. Nikdy nelíbal člověka. Nepatrně se zase odtáhl a pousmál se. Tom pohladil jeho paži a jemně ho chytil za rameno. Bill se znovu těch pár milimetrů přiblížil a začal zvolna líbat Tomovy rty. Blaženě zavřel oči a vychutnával si jeho polibky. Bylo to tak neznámé, ale tak dokonalé. Tom laskal Billovy rty těmi svými a postupně si začal dobývat jazykem cestu do jeho úst. Bill si Toma chytil za krkem a lehce se zachvěl. Pootevřel ústa a nechal tak Toma vniknout dovnitř. Pohladil svým jazykem ten jeho a procítěně ho začal líbat. Tomovi se pomalu motala hlava. Líbal ho. Konečně ho líbal. Už to nebyly jen ty touhy, už to byla skutečnost. Nemohl tomu pomalu ani uvěřit.
Domů se vraceli až nad ránem. Přesto, že spolu byli celou noc, nedošlo na nic víc než na polibky a jemné dotyky.

"Uvidím tě ještě někdy?" zeptal se Tom, když se vraceli na náměstí Piaza Romana. Bill se zatvářil rádoby vážně a zamyšleně
"Ne," zakroutil hlavou
"Nikdy?" kouknul na něj Tom a dál kráčel po jeho boku.
"Nikdy." Přikývl Bill a lehce se usmál
"Takže tohle je asi sbohem." Zastavil se Tom a kouknul na Billa. Ten taky nehnutě stál. Tom se pomalu otočil a odcházel. Bill ho jen sledoval. Tom zašel na první sloup a pak se znovu na Billa otočil. Bill už to nevydržel a začal se smát, čímž rozesmál i Toma. Dávno oba věděli, že tohle nebylo naposledy, co se vidí. Tom se vrátil k Billovi a stoupl si těsně před něj
"Rodina to nemusí vědět, když to budeš chtít." Koukl Billovi do očí. Tentokrát Bill opravdu zvážněl.
"I ty bys to měl chtít." Vydechl s lehkou obavou v hlase, ale už nic neříkal. Rozloučil se s Tomem a zamířil domů.

Nebyl snad den, aby se spolu nesešli. Billovi práce neskutečně rychle utíkala. Každou minutou se těšil na Toma. I když věděl, že by neměl, už se to nedalo zastavit. Už nemohl.
Procházeli se spolu po venku a povídali si o všem možném. Líbali se v Bukurešťské fontáně a ani jeden z nich už si pomalu neuměl přestavit, že by to mohlo být jinak. Jen Bill si to uvědomoval pokaždé, když se vrátil domů mezi své. Do svojí smečky. Bill si uvědomoval, že jejich vztah začíná nabírat na obrátkách, a jen neochotně si musel připustit, že po Tomovi víc a víc touží. Chtěl ho. Nechtěl ho už jen líbat a dotýkat se ho. Chtěl se s ním milovat. A tušil, že to přijde brzy. Možná už tenhle večer.

Bill se s Tomem vracel z noční procházky. Smál se, jak Tom blbnul s deštníkem místo toho, aby je pod něj schoval. Ani nezaregistroval, že nad nimi po střeše se plíží Georgovi kumpáni a plně je sledujou. Když byl s Tomem, začala se ztrácet i jeho opatrnost.
"Tak co ten lístek na vlak? Kdy vlastně odjíždíš?" kouknul na Toma a pokračoval po jeho boku v chůzi. Věděl, že musí odjet, ale nechtěl to. Tom se jen pousmál
"Neodjíždím. Přišla inspirace. Ještě tu knihu předělám," odpověděl Tom a ani se nezastavil. Billovi poskočilo srdíčko a s úsměvem na něj koukal.
"Úplně celou?" uculil se na Toma, a ten jen souhlasně přikývnul.
"Bude to o maďarské princezně a Bukurešťském hradu za času slávy lugaru, když ovládali město. O vzestupu a pádu," vysvětlil Tom a Bill se jen usmíval.
"Proč musí přijít pád?" zamyslel se Bill. Tom se jen zasmál
"Lidi, co se proměňují ve zvířata… jak by nás to nemohlo ohrožovat." Odpověděl sarkasticky a chytil Billa za loket. Právě na ně zatroubilo auto, kterému překáželi v jízdě. Tom Billa strhl stranou do postranní uličky a zády ho natiskl na zeď. Přitiskl se k němu a ruce si zapřel u jeho hlavy
"Jestli nechceš, abych je nechal padnout…" Začal Tom v nedokončené mluvě, ale pohled na Billa mu nedovolil pokračovat. Začal se k němu sklánět a vyhledávat jeho rty. Bill se nebránil. Blaženě se usmíval a za ramena ho tiskl k sobě. Polibky mu ihned ochotně oplácel. Tom se po chvilce přesunul svými rty na Billův krk. Bill jen přivřel víčka a slastně vydechl. Spustil jednu ruku z Toma a bloudil s ní po zdi, až narazil na jakousi trubku, které se chtěl chytit. Jenže to dělat neměl. Trubka byla špinavá od ještě čerstvé krve. Zřejmě z nějaké pouliční rvačky. Bill zalapal po dechu a najednou nebyl schopný vnímat Tomovy polibky, kterými zahrnoval jeho krk. Vnímal jen krev na svých prstech. Jeho zorničky se okamžitě roztáhly a duhovka dostala žlutou barvu. Bill se od Toma odklonil a vyšel na hlavní ulici. Zrychleně oddychoval přes pootevřené rty a snažil se uklidnit. Moc to ale nešlo, když měl krev na ruce. Nesmí se teď na Toma podívat. Tom vyšel za ním a nechápavě na něj koukal.

"Co se děje?" zeptal se.
"Nic" odpověděl okamžitě Bill, "řízl jsem se," vymyslel si Bill první věc, která ho napadla.
"Vážně? Ukaž," vydechl Tom starostlivě a chtěl Billa otočit směrem k sobě, ten ale jen s důrazným "Ne." ucuknul. Nemohl se na něj podívat. Prozradil by se tak.
"Musím domů," vydechl Bill. Začal se sice pomalu uklidňovat, bojoval sám se sebou, ale i tak se bál. Jeho oči se ještě pořád nemohly dát do normálu.
"Nemusíš jít domů," pohladil ho Tom po ramenou a chtěl ho znovu k sobě otočit. Teď už mu v tom ale zabránilo ne jen Billovo trhnutí, ale i další hlas.
"Jo, musí." Vmísil se do situace Georg. Bill k němu jen zvedl své vlčí oči. Tohle bylo snad to nejhorší, co se mohlo stát.
"Pozor na bratrance, kámo. Dost chlapů mu nadbíhalo, ale nežili tak dlouho, aby mohli vyprávět," uchechtl se a vyšel ze stínu ulice na světlo. Přímo před ně.
"Dej mu pokoj, Georgu." Kouknul na něj Bill vážným pohledem, ale i tak věděl, že proti Georgovi nemá šanci vyhrát.
"Některej ti zlomí srdce, tenhle ho sežere." Ušklíbl se Georg na Toma a Billa si vůbec nevšímal. Jen ho chytil na loket, aby ho mohl odtáhnout stranou.
"Nesahej na něj!" vystartoval okamžitě Tom a chtěl Georga odstrčit, ale Georg byl rychlejší. Jednou rukou do Toma strčil a ten zavrávoral o několik metrů dozadu. Na to, že do něj strčil jen jednou rukou, to byla síla.
"Neřekl ti to? Je totiž zaslíbenej. Někomu vysoce postavenému…" uchechtl se Georg a Tom se chystal na něj znovu vrhnout, když se Bill postavil mezi ně a zarazil ho. Aspoň už byl klidný, co se jeho vlčích pudů týče. Tahle situace ho donutila odvést myšlenky jinam.
"Georgu, nech ho být." Snažil se Bill, ale Georg ho vůbec neposlouchal.
"…přivezl ho zpátky po tom, co nechal svoje rodiče zabít. Řekl ti to? Že jeho vinou šli na porážku?" Propaloval Georg dál Toma pohledem a Tom se nezmohl už ani na jediný pohyb. Rysy v obličeji mu výrazně tuhly.
"Co to blábolí?" kouknul Tom zmateně na Billa. Bill jen koukal do země. Mohl tušit, že mu Georg nedopřeje ani kousek štěstí.
"Je zadanej, kámo." Řekl naprosto důrazně Georg a Bill se ani neodvážil pohnout nebo na kohokoliv podívat. "Dluží mi to." Dodal Ge a významně na Billa kouknul.
"Není pro tebe." Oznámil nakonec Tomovi a zamířil pryč. Tom se nezmohl ani na jediné slovo. Georg se ještě zastavil u Billa.
"Pěkně sis vybral. Libový maso." Šeptl mu do ucha a uchechtl se.
"Jdi k čertu," odsekl Bill, ale ani se na něj nepodíval. Georg se jenom zasmál.
"Asi ho navštívím," ušklíbl se a nastoupil do auta svých kumpánů, které právě přijelo.

"Jak to myslí zadanej?" ozval se po chvíli Tom. Nechápal to. A snad ani nechtěl. Myslel, že je všechno v pořádku. Ale asi se mýlil.
"Nesmíme se stýkat." Vydechl Bill a okamžitě se vydal na odchod. Na Toma se ani nepodíval. Nemohl.
"Můžeme si dělat, co chceme. O co sakra jde, Bille?" dožadoval se Tom vysvětlení. Bill se zastavil a otočil se na něj.
"Řekl jsem ti hned o své rodině," ohradil se Bill. Nemohl mu říct celou pravdu. Nešlo to.
"Do háje s celou rodinou. Copak tě snad vlastní?" Tom nevěděl, zda má být naštvaný nebo zklamaný. "Necháš se takhle omezovat?" snažil se Billa přimět k rozumu. Kdyby věděl, o co ve skutečnosti jde, asi by to ani nedělal.
"Já si tě nevezmu na svědomí," vydechl zklamaně Bill a zamířil pryč. Tom zůstal nehybně stát a sledoval jeho vzdalující se záda. Tuhle Billovu poslední větu vůbec nechápal. Chápal jen jedno. Bill touhle větou ukončil jejich vztah.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama