Krev jako čokoláda 7

28. května 2011 v 9:30 | Doris |  Krev jako čokoláda
Druhý den bylo obzvlášť krásné počasí. Všichni mohli být rádi, když se dostali na čerstvý vzduch. Jen Tom seděl ve svém bytě a dodělával další svou kresbu. Z papíru před ním na něj hleděly dvě vlčí oči. Tom se ale nemohl pořádně soustředit. Musel myslet na předešlý den. Proč jen před ním ten neznámý černovlásek utíká? Tomovy oči se odtrhly od papíru před ním a zadívaly se na protější zeď. Měl tam vylepené všechny svoje kresby. A mezi nimi… i Billův portrét. Tak moc se mu jeho tvář zalíbila, že byl schopný si zapamatovat všechny detaily a pak je převést na kus papíru. Tom chtěl ale víc. Nechtěl jen obrázek. Chtěl jeho. A rozhodl se to jen tak rychle nevzdávat. Ještě chvíli se věnoval svému obrázku a rozhodl se taky vyjít do ulic. Seběhl schody a zastavil se u domovní recepce.
"Dobrý večer. Nemám tady poštu nebo balíček?" oslovil recepčního, který právě pročítal novinový plátek. "Pokoj 483," upřesnil a vyčkával na odpověď. Recepční se ani neobtěžoval zvednout hlavu od novin.
"Nic nepřišlo," odpověděl a v klidu otočil na další stránku.
"A podíval jste se?" nedal se jen tak odbýt Tom.
"Nikomu nic nepřišlo." Podíval se konečně recepční na Toma. Tom se jen ušklíbl a už se chystal odejít, když mu v tom zabránil pohled na krabičku čokoládových bonbonů, které měl recepční poležené na stole. Srdce mu poskočilo radostí a nadějí zároveň. Byly ovázané tou stuhou, která mu včera slétla do dlaně, když mu objekt jeho touhy opět utekl.
"Odkud to máte?" zeptal se recepčního a s lehkým úsměvem čekal na odpověď.

Bill se zatím opět věnoval svojí práci. Byl v čokoládovně a chystal další bonbony.
"Čokoládové proužky musí být velmi tenké." Komandovala ho majitelka krámu. Už na to byl zvyklý, ale i tak ho to rozčilovalo. Pořád mu něco vytýkala.

"Ano, já si dávám pozor. Díky," odpověděl Bill sarkasticky a dál se věnoval práci. "Co kdybyste šla chvíli prodávat?" dodal, aniž by se na ni podíval.
"Strašné. Marnost nad marnost." Postěžovala si ještě paní majitelka, ale přeci jen odešla.
Bill odložil další plech hotových bonbonů a připravoval se na další.
"Nebude to chutnat o nic líp, když se na mě budete dívat." Dodal poznámku spíš už jen pro sebe a chopil se zdobičky. Jenže to už ho vyrušil jiný hlas.
"Ahoj vlku." Ozval se hlas za jeho zády a Bill zkoprněl. Prudce otočil hlavu ke dveřím, odkud hlas přicházel, a setkal se tak tváří v tvář s Tomem. Jak ho tu jenom našel.
"Neříkejte mi tak." Hlesnul a snažil se dál dělat svou práci, ale Tomova přítomnost ho víc než znervózňovala.
"A jak vám mám tedy říkat?" pokrčil Tom mírně rameny, ale bez pohnutí zůstal stát opřený o stěnu.
"Jak jste mě našel?" Podíval se na něj tázavě Bill a na Tomovu otázku vůbec nereagoval. Tom se ale nehodlal jen tak lehce vzdát.
"Našel? Koho?" zatvářil se nechápavě. Bill už neměl na vybranou. Chvilku zaváhal, ale přeci jen promluvil.
"Bill." Prozradil konečně své jméno a Tom se vítězně a spokojeně pousmál.
"Pracuju tu. Nemám čas." Snažil se Bill rozhovor ukončit, ale i jemu samotnému bylo jasné, že se to nepodaří. Teď už ne. "Navíc sem cizí lidi nesmí." Dodal a zdobil další várku bonbonů.
Tom se odlepil od stěny a přešel k Billovi.
"Tak řekněte, abych šel…" zadíval se na něj. Bill zvedl hlavu a s mírně pootevřenými rty se na něj zadíval.
"Jděte." Odvětil, ale rychle uhnul pohledem. Rozhodně nezněl přesvědčivě a ani on sám nevěděl, zda chtěl být přesvědčivý. Tom se zasmál a zády se opřel o linku.
"Znělo to skoro vážně."
Bill jenom zavrtěl hlavou. Tenhle rozhovor byl nebezpečný.
"Jak je to dlouho? Dva... tři týdny? Co ještě děláte v Rumunsku?" zeptal se a odložil stranou hrnec s roztopenou čokoládou, do které Tom právě namočil svůj malíček a plně si ji vychutnával.
"Mmm, snažím se pracovat." Odpověděl Tom jako by se nejednalo o nic důležitého a v klidu si při tom pomlaskával.
"To nemáte žádný domov?" snažil se Bill dál hovor ukončit a přimět tak Toma odejít.
"Ne, to nemám." Odpověděl Tom a Bill se na něj jen šokovaně podíval. "Za pár dní odjíždím, a tak jsem doufal, že bych s vámi mohl strávit trochu času." Pokračoval Tom. Teď už se nehodlal vzdát. Ne, když ho konečně našel.
"Jo no… to by se příteli moc nelíbilo." Odpověděl Bill a snad i doufal, že to pomůže.
"Aha…" pokýval Tom chápavě hlavou, "…byl byste ve dvě v noci v kostele, kdybyste měl přítele?" věděl moc dobře, že Bill lže. A jeho reakce ho také prozradila. Jen se na Toma upřeně podíval, ale nic už neříkal. Raději vzal mísu s čokoládou a nesl ji do krámu. Tom se jen zasmál. Věděl to.

"Proč přede mnou vždycky prcháte. Už dvakrát jste mi utekl? To vážně kreslím tak špatně?" vyšel Tom za Billem. Bill položil bonbony do vitríny a zkoprněl. Za oknem zrovna z auta vycházel Georg. Ten tu tak scházel.
"Musíte jít," otočil se na Toma a znovu zašel do kuchyně. Tentokrát to myslel vážně. Jenže Tom tohle slyšet nechtěl.
"Už to zase zní skoro vážně." Zareagoval a vešel za Billem. Georg mezitím přešel silnici a vcházel do čokoládovny.
"Co ode mě chcete?" otočil se Bill na Toma. Tom se na něj zadíval.
"Chci jenom vědět, kdo jste. Nebo co máte rád. O čem sníte a co jste tam tu noc dělal." Začal Tom svůj výčet, ale Bill neustále těkal pohledem za něj. Na dveře od kuchyně. Georg se nebezpečně blížil, a už se nedalo zabránit tomu, aby tu Toma viděl.
"A co chcete slyšet?" pokrčil Bill rameny. Nesměl s ním mluvit. "To mi řekne někdo, kdo se ani nepodepisuje pod svoje komixy?" Bill chtěl Toma odradit. A je pravda, že tohle Toma překvapilo, ale nebyl to důvod, aby se vzdal.
"Četl jste ji? V knihovně už nic jiného neměli?" Tom chtěl pokračovat, ale Bill ho přerušil. Z prodejny už do kuchyně koukal Georg a rozhodně ho zajímalo, co se to uvnitř děje.
"Musíte jít hned."
"Jenom jeden večer. Jinak tu budu postávat každý den a kupovat vaše bonbony." Nevzdával se Tom. Bill si jen povzdychl.
"Piaza Romana. Zítra večer v sedm." Odsouhlasil nakonec. Tom se jen usmál a otočil se k odchodu. Už měl to, kvůli čemu přišel.
"V sedm hodin." Potvrdil ještě a chystal se odejít. V půlce kroku se ale ještě zarazil. Málem by zapomněl. Vyndal z kapsy smotaný papír a podal ho Billovi.
"A to je pro vás." Bill si papír vzal a Tom se konečně vydal k odchodu. Jaká smůla, že to už se mezi dveře postavil Georg.
"Ahoj. Vy jste hygienik?" ušklíbl se a vešel do kuchyně. Tom na něj mírně nechápavě koukal a odešel.
"Co to je?" kouknul Georg na papír, co držel Bill v ruce a pohrdavě se ušklíbl. Bill se na papír podíval.
"Odpad." Pronesl jako by nic a odhodil dárek do koše. Přesto ale se ho nechtěl vzdát. Po pár minutách, kdy už měl stejně končit, vzal odpadkový koš a vynášel ho na dvůr k vysypání. Georg mu ale křížil plány. Celou dobu ho následoval až na dvůr. Bill položil koš na zem a otevřel popelnici. Když se ale otočil zpátky, srolovaný papír už tam nebyl. Georg zavřel popelnici a vyskočil na její víko. Vítězoslavně držel papír v ruce a díval se na Billa.
"Dej mi to." Natáhl po tom Bill ruku, ale Georg ucuknul.
"Ty odpadky?" ušklíbl se Georg a papír rozbalil. "Odpadky od lidí? A proč?" rýpal dál do Billa a na papír se zadíval. Jeho výraz se změnil na ještě vítěznější než dosud. Bill ho jen pozoroval.
"Ale podívejme." Významně se na Billa podíval.
"On nic neví." Řekl důrazně Bill a sledoval Georga. Georg se ušklíbl a obrázek Billovi ukázal.
"A jak to chceš vysvětlit?" poznamenal. Na obrázku byl Bill obklopen smečkou vlků.
"Kreslí obrázky do knih o Lugaru. Projevil jsem zájem." Vysvětlil Bill. Georg si ho dál významně prohlížel. Už zase ho měl.
"A jdi…" ušklíbl se.
"Ne takhle." Zaprotestoval Bill důrazně.
"Ne? Neříkej, že tě to nenapadlo." Popichoval dál Georg.
"On vážně nic neví. Dej mu pokoj." Snažil se Bill dál svého bratrance přesvědčit. Georg se jen zasmál.
"No, bratranče, pročpak ne…" Georg seskočil z popelnice. Bill jen poplašeně ustoupil, ale Georg stejně došel až k němu. "Chceš mít smrtelníka? No proč ne. Měj si jich třeba stovky. Jen neříkej nic, co bys neměl." Syknul Georg a Bill chtěl raději zamířit k odchodu. Georg ho ale ještě chytil za ruku. Když už může, chce si svojí nadvládu užít.
"Je to s nima moc faj. S těma pěknýma. Jen se s nima musíme přetvařovat." Ušklíbl se. Bill se na něj zhnuseně podíval.
"Proto jsi ji zabil?" propálil ho Bill pohledem. "Jestli zjistí, že si to byl ty…" Bill chtěl pokračovat, ale Georg ho v tom rázně zarazil.
"Jednou to bude má smečka. Mé zákony. Moje pravidla. Budu dělat, co budu chtít a jak budu chtít. A tu svojí pusinku nech laskavě zavřenou." Procedil skrz zuby a Bill věděl, že Geo znovu vyhrál. "Tak už běž, Bille. Svět potřebuje sladkosti." Bill se jen zamračil, vytrhl Georgovi z ruky svůj obrázek a zamířil dovnitř do kuchyně.

Odpoledne se Georg věnoval svým kamarádům. Ve staré dílně hráli šipky, když je z veselí vyrušil příchod Andrease.
"Ty, promluvme si." Pokynul svému synovi s novinami v ruce a zamířil stranou. Georg ho jen neochotně následoval.
"Jak se máš, Andreasi? Kšefty jdou?" snažil se Georg zachovat chladnou hlavu, i když věděl, o co půjde. "Jak se má ta čubka, kvůli který jsi nechal mojí mámu?" ušklíbl se a sledoval, jak se Andreasovy rysy změnily. Rozhodně se tímhle ale Andy nechtěl nechat zmást.
"Lovíš s kamarády na vlastní pěst?" podíval se přísně na svého syna
"Nikdy," zakroutil Georg hlavou a rádoby šokovaně se usmál.
"Slyšel jsem to," ukázal Andy titulní stránku novin s tělem zavražděné turistky. "A viděli tě s ní." Georg se jen zamračil.
"To říkal Bill?"
"Nestopoval jsi ji?" pokračoval Andy a Georgovy otázky si nevšímal.
"Ne pro lov. Byla to hra." Odpověděl Georg.
"Hra?" zatvářil se Andreas přísně. "Georgu, jsi můj syn, ale jestli je to pravda, neochráním tě. Nemůžu," snažil se důrazně přimět svého syna k rozumu.
"Bill je lhář." Syknul Georg. Andreas prudce odhodil noviny na zem.
"S Billem to sakra nesouvisí. Tak lovili jste ji nebo ne?" Zvýšil Nadras hlas, až se ztišili i Georgovi kumpáni.
"Nezkřivil jsem jí ani vlásek na hlavě." Odpověděl Georg. Andreas si svého syna chvíli prohlížel, ale nakonec mu uvěřil.
"Když bude mít člověk podezření, že tu jsme, tak nás vyhladí. My musíme městu vládnout ze stínu." Vysvětloval Andy zvyky svému synovi. Svému nástupci.
"Když se jich bojíme." Poznamenal pohrdlivě Georg.
"Už nás nejsou miliony." Vyjel Andy a postavil se těsně před Georga. "Prosím. Chci tě varovat." Ztišil Andy hlas a své čelo opřel o to Georgovo. "Lovíš li mimo smečku. Pak k ní… nepatříš."

Bill mezitím ve svém pokoji prohrabal snad celou skříň a vybíral, co si vzít na sebe. Byl nervózní. Jako snad ještě nikdy. Věděl, že by jít neměl, ale nemohl si pomoct. Před zrcadlem si zkoušel všemožné oblečení, než se konečně pro jedno rozhodl. Upravil se a kriticky se na sebe podíval. Byl nejvyšší čas jít. Došel až na zmíněné náměstí a zpoza rohu pozoroval Toma, jak si hraje s malými dětmi. Musel se usmát. Připadalo mu to rozkošné. Tom byl vážně milý. Bill se nadechl a vyšel na náměstí. Tomův zrak se okamžitě zastavil na něm a na tváři se mu rozlil úsměv.
Procházel se s Billem ulicemi i uličkami.
"Jak to, že Němec skončí v Rumunsku?" zeptal se Tom. Bill se jen usmál.
"Narodil jsem se tu. V komunitě cizinců ze všech možných koutů světa. A když jsem byl malý, rodiče odjeli do států. Já se pak vrátil zpátky." Vysvětlil Bill a dál kráčel po Tomově boku.
"A bez rodičů?" udivil se Tom a odhrnul čerstvě pověšené prádlo na šňůrách mezi domy, aby mohl Bill projít.
"Zemřeli ve státech, když jsem byl malý. Od té doby bydlím u tety." Tom se na chvíli odmlčel. Tohle bylo netaktní.
"Vzpomínáš na ně?" raději se teď na Billa nedíval. Cítil se trochu provinile.
"Každý den." Přikývl Bill. "Teta mi vyprávěla, že mě prý často brali do kostela. "Bill se usmíval, ale po chvíli mu úsměv ze rtů zmizel. To když kolem nich prošlo pár lidí.
"Kdo tě vlastně tak hlídá?" usmál se Tom, kterému Billův výraz neunikl. "Že nesmíš na procházku s hezkým, hladovějícím umělcem," dodal Tom a podíval se na Billa.
"S tím, který má na svých knihách jen iniciály." Nedal se Bill. "Před čím se schovává on?" Tom se jen zasmál.
"Když to řeknu, musím tě zabít." Bill už raději nic neříkal. Konec konců ani on neprozradil svoje tajemství. Protože nemůže. Už se dávno blížilo pozdní odpoledne a oni se pořád ještě nezastavili.
"Co ta nová kniha?" projevil zájem Bill. "Co tě město naučilo?"
"Že pohádky o vlkodlacích jsou jenom pohádky." Odpověděl Tom. Tohle téma mu bylo sympatické. Tak jako Bill sám.
"Ve starých legendách nebyli prokletí. Ale spíš požehnaní." Vysvětloval Tom s úsměvem. Bill mu pozorně naslouchal. "Že je měsíční světlo mění ve vlky, to se z toho udělalo až později. Lugaru se může proměnit kdykoliv chce. Duch vítězí nad hmotou. Transcendence. On věří, že se promění a v tu chvíli se to stane. Z člověka je vlk." Dokončil Tom svůj výklad a Bill se jen usmíval. Bylo to tak zvláštní. Poslouchal tu všechno, co už dávno ví. A nesměl nic říct.
"Zní to nádherně." Přikývl. Tom se jen usmíval.
"To máš pravdu." Lugaru ho fascinovali. A právě proto ho fascinoval Bill. I když o tom nevěděl.
"Údajně se prý dají zabít stříbrem. Nebo snad taky ohněm." Pokračoval Tom a Bill dál předstíral, že tohle slyší prvně.
"Vážně?" zadíval se na Toma.
"Ale nestane se z tebe Lugaru, když tě některý kousne. Zkrátka buď se tak narodíš a nebo ne."
"Aha," přikývl Bill a snažil se nevnímat ten divný pocit.
"A ještě se říká, že když prý Lugaru například zraníš a on pak krvácí, tak se na chvilku ukáže ve své pravé podobě. Zjevně je to jenom iluze." Dokončil Tom svůj proslov.
Bill jen v tichosti kráčel vedle něj. Na okamžik snad i litoval, že s Tomem šel. Nakonec ale zvedl hlavu a usmál se na něj.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 24. března 2012 v 13:38 | Reagovat

Desí ma Georg a aj Andreas.
Bill a Tom spolu aj keď sú úplne odlišní sú aj v tomto príbehu tak prirodzene hodiaci sa k sebe... neviem na to nájsť lepší výraz.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama