Krev jako čokoláda 4

28. května 2011 v 9:27 | Doris |  Krev jako čokoláda

Jen o pár bloků dál, v jedné ze zapadlejších ulic, se právě vracela z párty ona černovláska v rudých šatech. Ta co tolik uchvátila Georga.
"No tak, co se tu motáš. Tak jeď… jeď, čau!" volala na kolem projíždějící taxi. Asi to bylo způsobeno lehce ovíněnou náladou. Svoje boty nesla v ruce a kráčela sama prázdnou ulicí. I přes den to tu nemuselo být zrovna bezpečné, natož teď večer. Ale ani na okamžik jí nenapadlo, že by jí tu mohlo něco hrozit. Až tehdy, když všude kolem a nad sebou zaslechla podivné šustění. Vystrašeně se otáčela za původcem toho zvuku, a ještě víc jí vystrašilo zjištění, že původce není jeden, ale čtyři. Postupně zahlédla chlapce skákající několik metrů nad ní po železných konstrukcích dávno nepoužívaného domu. Náhle jí opravdu popadl strach. Poznala je. Všichni čtyři byli dnes večer v klubu. Strach se v jejím těle stále více stupňoval. Neměla kam utéct. Vždy, když udělala krok, někdo proskočil kolem, nebo těsně nad ní, a tím jí neumožňoval odběhnout. Po chvilce zmateného a hlavně vyděšeného přešlapování, se odhodlala k útěku, ale dveře, kterými chtěla opustit prostor, byly zamřížované a zamčené.

"Pusťte mě odtud! Prosím!" zavolala vyděšeně a ihned se rozběhla dalším směrem. Bylo až zarážející, s jakou přesností seskakovali ti čtyři po konstrukci. Ani jedinkrát neškobrtli a nějaký pád jim také nehrozil. Vyděšeně odhodila kabelku i s veškerými doklady, a vyběhla stejným směrem, kterým sem vešla. Na schodech málem porazila dalšího kluka. Vylekaně zakřikla, když padla přímo do náručí černovlasého chlapce.

"Padej odtud," pokynul Bill hlavou směrem k východu a nemusel ji pobízet dvakrát. Sám pak pomalu došel až dovnitř. Ani ho nepřekvapilo, když na železných konstrukcích viděl sedět Georga se svými kumpány. Všichni si zaujatě prohlíželi obsah kabelky, kterou tu černovláska zanechala.
"Ale no tak, bratranče. Nechtěli jsme jí přeci ublížit." Ušklíbl se Georg na příchozího. Viděl Billovi na očích výčitky. "Kluci si musí trochu povyrazit," hodil pohledem na svoje kumpány.
"Znáš zákony." Kouknul na něj přísně Bill. Tohle Georgovo chování nenáviděl.
"To znám," pronesl Georg mírně pohrdlivě a vhodil do kabelky klíče, které z ní před chvílí vytáhl.
"Nech tu holku na pokoji. Až přijdou, bude jich hodně, budou mít zbraně, a pak půjdou po nás všech. Ne jenom po vás." Bill se snažil přimět svého bratrance k rozumu, ale muselo mu být předem jasné, že se mu to nepodaří. Byl na Georga naštvaný, ale Georg si z toho nic nedělal.
Jen ho s pobaveným úšklebkem sledoval a poslouchal.
"Mluvíš jako někdo, kdo to zažil." Udeřil Georg tvrdě zpátky. Věděl, že tím Billovi ublíží a o to mu taky šlo.
"Nechtěli jsme jí ublížit. Byla to jen taková hra." Ozval se jeden z Georgových kumpánů a Georg po něm jen hodil významný gestem, které mělo jasně naznačovat, vidíš, Bille, já ti to říkal. Bill na ně dál přísně pohlížel, ale už nic neříkal. Stejně by to nemělo smysl.
"Známe rizika, Bille. Jako ty," ozval se hned i druhý z nich.
"Jo, všichni známe Andreasovy zákony." Doplnil okamžitě i ten třetí. "Lovit jen ve smečce, jinak ne." Pronesli všichni čtyři sborem a Georg to několika gesty oddirigoval. Bill jen mírně špulil rty a prohlížel si je. Ano znali zákony, ale taky mu bylo jasné, že je porušují. Georg seskočil z ocelové konstrukce a postavil se přímo naproti Billovi.
"A vztahují se i na tebe." Dodal jízlivě poznámku ohledně zákonů, které musejí všichni dodržovat. Jak úžasně si opět svoje vítězství užíval. Bill už podruhé mohl vidět to škodolibé potěšení v jeho očích. Bill moc dobře věděl, kam tím Georg míří. Už zase k Andreasovi a těm končícím sedmi letům. Raději už nic neříkal a zamířil domů. Co budou dělat ti čtyři, konec konců není jeho věc. On není jejich chůva.

Bill pomalu vystoupal schody až do bytu a zamířil do svého pokoje. Kdosi ho ale zastavil, když procházel kolem otevřených dveří. Andreas seděl na okně a loupal pomeranč.
"Ona spí," ozval se a Bill se zastavil v polovině kroku. Měl zamířeno za tetou Astrid. Jen jí oznámit, že už je doma, pokud by byla vzhůru, ale jak říká Andy, nejspíš není. Bill se poslušně zastavil a otočil se na Andrease. Nebyl rád, že ho potkal. Nechtěl s ním mluvit.
"Andreasi… zůstala doma. Čekala tě." Ozval se po chvíli Bill, ale zůstal stát mezi dveřmi. Nějak neuměl pochopit, proč Astrid Andyho pořád tak miluje. Proč jí nevadí být jen rozptýlením pro jejich vůdce. Andreas si Billa prohlížel. Bylo mu jasné, proč nechce vejít dovnitř za ním.
"Máš ze mě strach?" pronesl napůl v ironii. Věděl, že tak Billa donutí k pohybu, a taky že ano.
"Ne." Špitnul Bill a jen neochotně vešel do místnosti za Andreasem. Andy jen znovu sklonil hlavu k pomeranči a dál pokračoval v loupání.
"Znáš naše tradice. Každých sedm let pojme vůdce smečky novou ženu…" začal Andy s výkladem, ale Bill mu skočil do řeči.
"Nemyslíš družku? V tvém případě druha?" pronesl naprosto vážným hlasem. Nemohl to chápat jako normální vztahy. Bylo to nepřirozené. Jen pro dodržení nějakých tradic. Andreas k němu znovu zvedl hlavu.
"Měl bys mít naše zákony ve větší úctě, Bille. Bez nich totiž nepřežijeme." Andreas doloupal svůj pomeranč a zvedl se z okna. Několika kroky došel těsně k Billovi, který stál jak přikovaný. Nechuť k tomuhle životu z něj jen sálala.
"Proroctví mluví o chlapci jako jsi ty. Z rodu vůdců. A muži z tvé rodiny byli ve městě legendou." Andy se při těch slovech na Billa ani nedíval. "Tvůj otec neměl jezdit do Ameriky. Věděl jsem, jak dopadne, řekl jsem mu to," pokračoval dál ve svém monologu, a konečně zvedl k Billovi svůj zrak.
"Musel si ho hodně nenávidět," utrousil Bill a opovržlivě se na Andyho díval. Nerad poslouchal tahle kázání.
"Ne. Ale víš, proč jsme tady přežili? Protože jsme zůstali spolu. Tvůj otec myslel především na sebe." Andreas mluvil tónem, jako by mluvil o něčem zcela bezvýznamném a ne o Billově rodině. A Billa se to dotklo.
"Neurážej mou rodinu." Bill trochu zúžil oči. Nechtěl tohle poslouchat. Ani vůdce smečky na tohle nemá právo.
"To není rodina. To je odkaz." Uzemnil Billa a dál pokračoval svým obvyklým tónem a Bill už jen rezignovaně stál a poslouchal.
"Mluví li proroctví o tobě, tak tě už brzy požádám o ruku." Andyho hlas byl opět, jako by byla řeč o něčem nedůležitém.
"Vidím, co to dělá s Astrid. Přijdeš na noc a ona pak měsíc pláče." Špitnul Bill a na Andyho se raději vůbec nedíval.
"Chceš být jen obyčejný? Ty nejsi obyčejný" Andy stál jen pár centimetrů od Billova ucha a snažil se ho přimět k rozumu. Tedy k rozumu tak, jak to chtěl on. "Zeptej se toho zvířete v sobě. Ať se poučíš." Dodal po chvíli ticha a zamířil k odchodu.

Astrid po celou dobu stála mezi dveřmi od svojí ložnice a rozhovor poslouchala. Na očích jí byl znát smutek, ale ona tyhle zákony jednoduše respektovala. Jen si přála, aby se je naučil respektovat i Bill. Ten si ale zkrátka nechtěl připustit, že by tohle byl jediný způsob jejich života.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama