Krev jako čokoláda 3

28. května 2011 v 9:26 | Doris |  Krev jako čokoláda

Bill v tichosti kráčel setmělými ulicemi až k místu, kam chodil téměř denně. Starý kostel byl však památkou a vstup do něj byl pouze s povolením. To Bill pochopitelně neměl. Zkusil otevřít bránu, ale stejně jako jindy, byla zamčená. Bill poodstoupil pár kroků a kostel si prohlédl. Jeho zrak se zastavil na okénku ve věži. Nebude těžké se tam dostat. Několika skoky na zídku a nižší střechy, vylezl až k oknu a vlezl do kostela. Posadil se k zábradlí balkonu, kde zpívával chorál, a zády se opřel o zeď. Kostel byl vysoký a mozaiková okna zdobily výjevy z nějaké mytologie. Byli na nich lidé s vlčí hlavou. Bill se zavřenýma očima vnímal to ticho a klid. Nejraději býval takhle sám. Jenže teď tu sám nebyl. Po chvíli ho ze zamyšlení vytrhlo jakési tlumené škrábání. Otevřel oči a podíval se dolů. Na schodech tam seděl dredatý kluk, zády k němu a něco maloval. Škrábání tužky se rozléhalo po ztichlém prostoru kostela. Bill rychle seskočil a skrčil se za zábradlí. Tím ale vyplašil spícího holuba a ten okamžitě přeletěl kostelem. Dredatý chlapec zvedl hlavu a rozhlédl se kolem.
"Halo." Ozval se opatrně. Nemusel ani moc zvyšovat hlas, aby ho bylo dobře slyšet. Bill schovaný za zábradlím jen zatěkal očima.
"Je tady někdo?" ozval se znovu narušitel Billova klidu.
"A na to jste se ptal mě?" odpověděl Bill, ale nezvedl se. Sám nevěděl, jestli se má ukázat. Neznámý se jen ušklíbl a začal sbírat veškeré svoje věci.

"Odkdy se v téhle zemi zamykají kostely?" pronesl napůl v ironii a zamířil k odchodu.
"Jste na svatém místě. Chráněném," ozval se znovu Bill. Tenhle kostel býval většinou zamčený. Pojilo se k němu mnoho legend. Stejně jako na většinu města.
"Já jsem nic neukradl." Ohradil se neznámý a dál pokračoval v odchodu. Nechtěl mít nijaké potíže.
"Nejste Němec?" Nakrčil čelo. Znal Němce moc dobře. On sám byl Němec. Odhadl to přesně. Přestože Bill žil v Americe, a ještě předtím tady v Rumunsku, byl Němec. Neznámý otevřel dveře kostela a chystal se odejít. Do kostela ale vletěl průvan a většinu papírů, co držel v ruce, mu rozfoukal po kostelní podlaze. To už ze zadní části vyšel i Bill a pomalou chůzí se blížil. Zastavil se, až když k němu dovál jeden z obrázků. Byli na něm dva vlci. Ihned ho zaujal, sehnul se pro něj a prohlížel si ho. Dredatý kluk se vrátil od dveří a kouknul na Billa.
"Hele, nechci mít potíže," sehnul se na zem a začal sbírat svoje obrázky. "Jen jsem tady o tom slyšel. Musel jsem se sem dostat." Vysvětloval důvod, proč tu je, zatímco se dál věnoval sbírání. Bill konečně zvedl zrak od obrázku a podíval se na něj.
"Co je to?" zeptal se a s obrázkem v ruce přešel kousek blíž.
"Figurální studie," odpověděl neznámý a dál sbíral. "Pro grafickou novelu." Bill se znovu na obrázek zadíval. Moc se mu líbil. Byl mu tak blízký. Tom se zvedl ze země, přešel několik kroků k Billovi a začal se přehrabovat v brašně. Bill si ho nedůvěřivě prohlížel a několika kroky ustoupil bokem.
"Jako je… tahle," vyndal dredáč knihu s měkkými deskami a ukázal je Billovi. Jmenovala se Dáma z jezera.
"A kde jsou ti vlci?" zeptal se Bill. Bylo evidentní, že v téhle se o vlcích nepíše.
"V té další," pousmál se narušitel a knihu strčil zpátky. "Já jsem Tom… Tom Kaulitz," představil se a obava z problémů ho náhle přešla. "Provádím tu výzkum," dodal a znovu se rozhlédl po kostele.
"A taky neplechu," namítnul Bill a prohlédl si ho pořádně. Teď už ale s lehkým úsměvem. Tom se jen zasmál.

"No, Bukurešť je přímo studnice pokladů. Slyšel jsem, že vlky někdy skoro uctívali, ale nemyslel jsem si, že by to byla doslova pravda," ujasnil Tom a zadíval se na vitrážová okna zobrazující vlčí lidi. "Přesněji řečeno, to vlastně nejsou vlci. Říkali jim Lugaru." Vysvětlil Tom a Bill k němu jen fascinovaně zvedl zrak.
"Myslíte vlkodlaky?" ozval se trochu nervózně. Tom se jen pousmál
"Ne jak si je představujeme. V místních legendách to nebyly příšery." Tom přešel zase o kousek blíž, ale Bill opět couvnul. Zaraženě na Toma koukal. Bylo to tak zvláštní.
"Tak co to bylo?" zeptal se. Tohle ho opravdu zajímalo. Jak je možné, aby něco jako vlkodlak nebylo monstrum.
"Uctívali je jako bohy. To nejlepší z člověka a ze zvířete." Pousmál se Tom. Lugaru ho fascinovali. Proto o nich taky chtěl psát. "Uměli prý měnit podobu, ale nakonec je vyhladili."
"V těch legendách" dodal Bill a Tom jen souhlasně přikývl. Natáhl ruku a vzal si od Billa zpátky svojí kresbu. Ten mu ji poslušně vrátil.
"Takže ten váš komiks…" začal Bill, ale Tom mu skočil do řeči.
"Ehm, grafická novela, nebo tak," opravil ho. Znělo to přeci jen líp než komiks. Bill se jen pousmál a dokončil svoji větu.
"Není o příšerách?"
Tom zvážněl a na chvilku se zamyslel.
"No jenom o těch lidských." Dodal po chvilce ticha. "Schovával jste se tu, nebo co jste tu dělal?" zeptal se a trochu podezíravě se na Billa kouknul. Bill se jen otočil a zamířil pryč.
"Moment, počkejte, já už jdu. Jen mi řekněte, jak se jmenujete," vydal se Tom za ním. Chtěl vědět, kdo to je. Chtěl ho ještě jednou vidět. "Jmenujete se nějak, ne?" Bill se zastavil a otočil se na něj.
"Mají jména?" Zeptal se směrem k Tomovi, který se zatvářil nechápavě. "Nač je mít. Vloupat se do kostela znamená smůlu." Dodal důrazně a odešel rychle ven. Tom vyšel za ním.
"Jak se jmenujete?" vyběhl ven a rozhlédl se kolem. Nikde, nikdo. Jen prázdná ulice. Tom měl ale na rtech nepatrný úsměv. Ten kluk mu učaroval. Najde ho. Musí ho najít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 24. března 2012 v 12:58 | Reagovat

To je skvelé :) Tom ako maliar komiksov, vlastne grafickej novely :D Veľmi pekné stretnutie. Tento príbeh má nádherné temné čaro.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama