Krev jako čokoláda 12

28. května 2011 v 9:38 | Doris |  Krev jako čokoláda
Ahojte. Tak jo...tenhle díl už jste nejspíš četly, ale já ho musela napsat znovu. Když jsem totiž rušila blog (a následně znovu zakládala) tak se mi tenhle díl kamsi zatoulal. A vzhledem k tomu, že nebyl ještě ani na TWC blogu, musela jsem ho napsat znovu. No ale nebojte, už pracuju na daším. Nebudu se nijak vymlouvat, takhle povídka se mi nějak uplně vykouřila za hlavy. A když už jsem si na ni vzpomněla že bych ji měla dopsat, tak mi do toho přišlo psaní jiné. Už se to nestane. Dopíšu ji. Však už jí moc nechybí :) Tak se omlouvám a kdo chcete mužete číst znovu. Kdo ne...počkejte si na další :)
Tom dolezl k Billovi, který ležel nahý na zemi a chvěl se. Rána ho bolela. Odvracel obličej a snažil se přestat plakat.

"Odpust mi." Vydechl Tom a díval se an to bezbrané klubko na zemi. Jak mohl být tak hloupý, že ho nepoznal? Že neviděl, že ho brání. Byl ale vystrašený. A teď na to Bill doplatil. Vzal jeho hlavu do dlaně a snažil se v Billovi vyčíst jakoukoliv nápovědu o tom, co má dělat. Bill polykal slzy a poprvé od svého dětství se skutečně bál. Poprvé cítil jak bolí, když jim ublíží člověk. O to víc to bolelo, že to byl člověk, kterého miluje. Přesto se na něj nedokázal zlobit. Možná že by se zachoval stejně. Plakal a upřel svoje žluté oči na Toma.
"Pro..prosím...nech mě žít." Vydechl. Opravdu se toho teď bál. Teď už Tom plně věděl co je zač. Viděl ho. A hlavně viděl a zažil co lidi z jeho smečky dělají. Bill ale ještě umřít nechtěl.
Tom při těch slovech ztuhnul. Nechtěl ho zabít. Ani teď nechtěl. Ale možná už to udělal. Stříbro bylo pro Billa smrtelné, jako pro všechny lugaru. Polknul hořkost, která se mu drala do očí, když viděl naprosto bezbranného Billa, nechávajícího svuj život v jeho rukách. Zamyslel se a rozhlédl se kolem. Musel ho dostat odsud. Nemohl ho tu nechat a ani nechtěl. Oblekl mu svoji košili a vydal se směrem k silnici. Menší oklikou. Nechtěl potkat smečku i když už bylo ráno. Bylo mu jasné, že jen tak by neodešli. Ne po tom co Andrease odtáhla voda kdoví kam a dva další členové smečky přišli o život.
"Vydrž. Silnice je blízko. Vezmu tě do nemocnice." Uklidňoval Billa, když se s ním na rukám pdíral krovinama.


"Nechci tam....jen by to zhoršili." Namítl Bill. Byl zesláblý a bledší než běžně. Nechal se nest a ruku mel hozenou kolem Tomova krku. Pomalu neměl ani sílu mluvit nebo mít otevřené oči. Připadal si hrozně vyčerpaně.
"No tak kam?" zeptal se Tom a nezastavoval v chuzy. Někam ho přeci odvést musel. Někam kde mu pomužou.
"Vím kam jít." Vydechl Bill a nechal se položit do trávy u silnice. Tom na ni vyběhl okamžitě co slyšel přijíždějící kola. Postavil se do silnice a byl odhodlaný ten prijíždějící kamion zastavit za každou cenu. A i se mu to podařilo.
Smečka mezitím kňučela nad těli svých mrtvých členu a Andreas se probral v řece zachycený o větev. Lov jim nevyšel, ale o to větší byl jejich vztek a touha po pomstě. A tentokrát i s Billem. Hledali ho u nich doma, ale nepochodili.
Bill s Tomem se dostali do města. Bill věděl, že domu nemuže. To bylo jistě první místo, které hledali aby ho potrestali. Oblekl se do věcí, které mu Tom ukradl v čistírně oblečení a zavedl ho do prázdné fabriky.
"Tady nás nebudou hledat." Ujistil Toma a procházel prázdnou halou plnou kovového šrotu. "Je to filmová společnost. A víš přece co je ve vývojce.....stříbro." Dodal na vysvětlenou a Tom se na něj podíval. Přišlo mu to trochu ironické. Bill byl raněný stříbrem, které ho mohlo zabít a schovali se na místě, kde je stříbra víc než dost. Trochu ho to děsilo. Ale duvěřoval Billovi.
"Říká se...že nás to klidně muže zabít." Mluvil dál Bill a ramenem se opřel o železnou konstrukci. Pořád byl slabí. Těžko se mu mluvilo. Jako by měl každou chvíli omdlít.
"Vážně?" Došel k němu těsně Tom. Totiž věděl to. Stříbrné kulky byly vždy jasnou zbraní proti lugaru. Věděl, že je stříbro poraní, ale že by Billa mohlo zabít i jedno takové říznutí stříbrným nožem....Na to pořádněn nepomyslel.
"Už ho mám v krevním oběhu. Zustane tam, když se s tím něco neudělá." Zakňučel Bill a posadil se na zem. Zády se opřel o schodiště. Tom si sednul vedle něj a dlaně mu položil na kolena.
"Ale co?" Opravdu ho nenapadalo nic co by mohl udelat aby mu pomohl.
"Na stříbro je jediná protilátka. Antigen AG. Vím kde to najdu, ale až po setmění." Polknul Bill sucho v ustech a znaveně zavřel oči.
Probudil se, když už se stmívalo. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem. Bylo ticho. A v první moment ho napadlo, že už tu je sám. Dokud se neotočil a nespatřil Toma sedícího na pracovním stole, plném prachu a odpadu. Díval se na něj a bylo na něm vidět, že přemýšlel. Že je zmatený. Billa ale polilo příjemné teplo.
"Neodešel jsi." Cuknul koutkem do pokusu o náznak usměvu.
"Už mnoha lidem nevěřím." Odvětil Tom a dál si Billa prohlížel. Nebylo mu do smíchu. Možná spíš do pláče.
"Nikho jsem nezabil....při těch lovech." Zakroutil Bill lehce hlavou. "Prosím věř mi." Zvedl k němu hnědé oči, ale jinak se nepohnul. I když měl chuť. Nechtěl aby se ho Tom bál. Aby se s ním bál o svuj život i když to bylo pochopitelné.
"A proč se zučastňuješ?" Zeptal se Tom bez náznaku nějaké grimasy. Ten pohled když mu v lese rozvázali oči jen tak nezapomene. Mezi těmi všemi co toužili po jeho smrti byl Bill. Byl před ním a byl tam se svojí smečkou. Tak jak teď neměl mít obavu? Bill se postavil. Chápal ho, ale zaroveň ho to mrzelo. Nechtěl aby se Tom bál zrovna jeho. Vždyť on ho miloval.
"Já nežiju pro lov. Ale pro běh." Spustil Bill a několika kroky se k Tomovi přiblížil. Celý život jen běhal. Ve snaze utect sám před sebou. Před tím zvířetem v sobě. Tom jen sklopil hlavu ale poslouchal ho. "A pro volnost." Dodal Bill a když se na něj Tom znovu podíval pokračoval.
"Tenkrát šli lovci po mých stopách až k nám domu. "
" A to z tebe nedělá viníka." Zakroutil Tom lehce hlavou.
"Lidi nás zabíjejí a my je...protože se obáváme všeho odlišného." Pokrčil Bill rameny. Takhle to prostě bylo. Takhle to fungovalo. Byl to koloěh.
Tom se pomalu zvedl a přecházel blíž k Billovi. Sebral ze stolu jeden střep. Měl obavu, ale na druhou stranu ani ne. Byl si Billem jistý. Bill ho sledoval trochu polekaně. Nebylo mu uplne jasné co to Tom děla. Prudce vydechl, když ostří skla rozřízlo Tomovu ruku a Bilem projela vuně krve. Tom se stále pomalu přibližoval s rukou nataženou před sebe. A čím víc se blížil, tím rychlejší měl Bill dech.
"A je to co teď cítíš strach? Nebo něco jiného?" Zeptal se Tom, ale nezastavoval se. Pokud měl umřít, tak aspoň Billovo rukou. Billovy oči stále víc a víc žloutly. Ztěžka polknul.
Tom tak moc riskoval. A věděli to oba.
"Strach." Vydechl Bill a nespouštěl oči z Tomovy krvácející rány. Ano měl strach. Strach že by třeba neodolala. Neovládl se. A tím pádem by to dopadlo tak jak běžně v jejich smečce. Tom by zemřel.
"A co uděláš?" Mluvil dál Tom. Už se skoro dotýkal Billovy tváře. Chtěl to vědět. Chtěl znát Billovy pocity. Vědět na co má být připravený.
"Ci si o mě myslíš?" Odlepil Bill svuj pohled od krve a podíval se do Tomových očí. Neublížil by mu. A jestli o tom Tom pochyboval, tak se šeredně mílil. Tom se konečně dotkl jeho bledé kuže. Palcem ji pohladil a díval se na něj s tou největší touhou a oddaností.
"Když jsem tě kreslil jako Lugaru....přál jsem si aby to tak bylo. Tak jak teď mužu chtít aby to bylo jinak." Vydechl Tom a díval se do žlutých duhovek chlapce před sebou. Nezáleželo na tom co je zač. Pořád to byl Bill a on ho miloval.
"Mužeš to ovládat?" Chytil jeho tváři i do druhé ruky a skláněl se k němu. Bill se soustředil jen na něj. Jen jemu věnoval svuj jantarový pohled a krev na předloktí kterou měl tak blízko, ho nezajímala.
"Mužu to ovladat." Přitakal Bill aby následně mohl spojit jejich rty v jedny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ondina Ondina | 29. května 2011 v 13:17 | Reagovat

Pamatuji si, že jsem tento díl už četla a komentovala na tvém původním blogu, mám KJČ vytisklé a uložené. Jedna věta od Billa je tím nejkrásnějším z celého děje, věta k Tommymu, prosba, ať ho nechá žít...♥♥♥ Už nic nemůže být silnějším okamžikem. Tahle část je maličko jiná, ale jen v nepatrných detailech, přesto ta původní je krásnější. Ale je to zřejmě tím, že už ji mám načtenou, znám ji do podrobna, miluju tento příběh. Jsem ráda, že se vrací...wow, úžasné!

2 Doris Doris | 29. května 2011 v 14:57 | Reagovat

jeej to kdybych vedela, tak te hned kontaktuju abys mi ten dil poslala :DD Klidne vlastne i muzes. Na Twc bych pak mohla poslat tu puvodni verzy. Ja uz si totiz vubec nepamatuju jak jsem to tam napsala :D

3 Ondina Ondina | 29. května 2011 v 15:18 | Reagovat

[2]: Vydrž, najdu tvůj mail a pošlu ti tu původní verzi (ale jsou to jen detaily). Dej mi chvíli, jo?

4 Ondina Ondina | 29. května 2011 v 15:32 | Reagovat

[3]: Už bys to měla mít na mailu ;-) Doufám, že jsem měla ten správný... ale jak říkám, jsou to jen malinkaté detaily. Skoro nepostřehnutelné.♥

5 Zuzana Zuzana | 24. března 2012 v 14:26 | Reagovat

Prečítala som si obe verzie tejto kapitoly:) a naozaj sa trošku odlišujú, ale len veľmi málo. Nič si nevynechala len si niektoré vety trochu zmenila. Je to obdivuhodné ako si to mohla napísať takmer tak isto:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama