Krev jako čokoláda 1

28. května 2011 v 9:23 | Doris |  Krev jako čokoláda
"Jako děti věříme, že svět je plný kouzel.
Věříme na mýty a legendy. A na nevyhnutelnost osudu.
To je svět, který si pamatuju.
Kéž bych ho nikdy nebyl poznal."
Skalisté hory, Colorado (před 10 lety)

Byla zima. Z nebe se na zemi snášely sněhové vločky a nutily malé děti ke hraní venku. Ani malý černovlasý kluk nebyl výjimkou. Žil s rodinou v lese, celkem daleko od města. Pobíhal mezi stromy a nechával sněhové vločky volně dopadat na svůj kabát a čepici. Svým drobným tělíčkem tvořil sněhové andílky na zemi a dováděl se svými dvěma sourozenci. Byl z nich nejmladší a tak neměl šanci sněhovou bitvu vyhrát, přesto si ji ale užíval. Dokud je ve hře nevyrušily zvuky vycházející z lesa. Všichni tři bratři ustali v hrách a zadívali se směrem, kterým se někdo blížil. To už se k nim připojil i jejich otec. On jediný věděl, že blížící se kroky s sebou nepřinášejí nic dobrého.

"Někdo tam je," špitl černovlasý chlapec a pozvedl hlavu ke svému otci. Nemohl si nevšimnout obav ve tváři svého otce. Ale desetiletý kluk se nad takovými věcmi ještě moc nepozastavuje.
"Vrať se do domu," pokynul svému synovi a pohledem naznačil i svým ostatním dětem, aby i ony uposlechly. Všichni ho poslechli. Už to bylo jasné. Musí utéct. Dřív, než se příchozí dostanou až k jejich domu. Starší sourozenci pomáhali mamce balit kufr s věcmi a otec za nimi zatáhl západku na dveřích. Neměl rád násilí, ale teď ho mohly jeho děti vůbec poprvé vidět, jak nabíjí zbraň. Černovlasý klučina zvedl ze sedačky svého oblíbeného plyšáka, a už jen čekal na další pokyny svých rodičů. Věděl, co se děje, ale dost dobře to nechápal. Přes skla oken už do domu pronikalo světlo z baterek. Lovci přišli. A jejich cílem je jediné. Vyplašená žena rychle vzala kufr a své tři děti, a vedla je k zadním dveřím do sklepa. Odsud můžou utéct do lesů a tam je nikdo nenajde. Jejich otec zaklapl pušku a vyšel před dům. Chtěl lovce zdržet, než jeho rodina uteče. Než však stačil cokoliv říct, rána z pušky zasáhla jeho tělo a on se mrtvý skácel k zemi.
"Tati." Jeho nejmladším synem náhle projela hrůza. Proč tohle lidi dělají? Vždyť nikomu neublížili. Chtěl by tam stát a dívat se na svého milovaného rodiče, ale matka ho nemilosrdně postrčila k pohybu. Všechny tři děti utíkaly do sklepení, následovány svojí matkou. Další střela z lovecké pušky ji však zasáhla do ramene a tím ztratila rychlost v běhu. Mezi dřevěněnými prkny na stěnách se začaly objevovat plameny. Ano… lovci zapálili jejich dům. Naděje na útěk se stále více zmenšovaly. Malý černovlasý chlapec běžel v čele. Doběhl až k poklopu, který vedl ze sklepení ven. Ven do lesů. Všechny tři děti vyběhly ven, jen černovlasý klučina se zastavil a čekal na svou matku. Hořícího domu si vůbec nevšímal.
"Mami," vyzval svého, teď už jediného, rodiče k dalšímu běhu. Ale jeho matka už dál běžet nemohla. Byla raněná. Smrtelně raněná.
"Bille! Uteč!" zavolala na svého syna zoufalým hlasem a z posledních sil se dívala, jak ji uposlechl a začal utíkat do lesů, pronásledován další střelou, která naštěstí zasáhla dřevěný poklop. Bill utíkal. Utíkal mezi keře, až po chvíli se odvážil zastavit a podívat se zpátky. Zrovna ve chvíli, kdy lovci zastřelili i jeho sourozence. Chvíli stál jak přikovaný. Právě přišel o celou svoji rodinu. Nemohl se ani pohnout. K dalšímu běhu ho donutilo až pronásledování psů. Utíkal co nejhlouběji do lesa, přes keře a větve. Ale lovečtí psi jsou neodbytní. Naposledy se zastavil a podíval se směrem, kterým ho pronásledovali. Jeho čokoládově hnědé oči se změnily. Dostaly žlutou barvu a sledovaly pronásledovatele. Blížili se a Bill neměl tudíž na vybranou. Změnil se tak, aby ho lovci ani psi nemohli najít. Změnil se na vlka.

Bukurešť, Rumunsko (současnost)

Bill běžel parky a ulicemi města, jako každý den. Miloval běhání. Miloval tu volnost, která při běhu nastávala. Cesta mu ubíhala pod chodidly a uhlově černé vlasy vlály podél obličeje. Spíše jen kolem krku. Vždy, když běhal, měl nandanou kapucu. Běhal vždy stejnou trasu, při které proběhl snad celým městem. Část cesty vedla přes park. Vůbec by se nezastavoval, kdyby mu v cestě nestál pes. Ne, že by se mu nemohl vyhnout, ale vůči psům měl jistou averzi již od dětství. Zastavil tedy, sundal kapucu a na psa se zadíval. Ten přestal s vyhrabáváním díry a rozštěkal se. Ovšem ne na dlouho. Stačil jeden pohled do očí a pes se zakňučením odskočil a po chvíli utekl docela. Bill si opět nasadil kapucu a pokračoval v běhu. Bukurešť bylo hezké město. Tedy relativně. Pro Billa mělo svůj půvab a jeho kořeny ho sem táhly. A to nejen proto, že se tu narodil. Probíhal ulicemi a občas svůj běh proložil nějakým skokem. Ať už se jednalo o skok přes lavičku nebo kmen stromu. Prostě běžel. Tak to přeci zvířata dělají. A on se skutečně cítil jenom jako zvíře. Možná ani tím ne. Co vlastně je? Kým je? Při svém běhu si vysloužil několik pohledů od lidí, které míjel. Jen málokdo by odolal tomu na něj pohlédnout. Byl vysoký a hubený. Výrazně nalíčený s uhlově černými vlasy. Jeho ruce zdobily dlouhé černé nehty. Působil mysticky a nadpřirozeně, ale právě to většinu lidí uchvacovalo. Po hodinovém běhání konečně stanul před dveřmi domu, kde bydlel. Hned vedle čokoládovny, kde pracoval. Vyšel schody a ihned zamířil do svého pokoje. Bez jediného slova zastavil před skříní a začal v ní lovit věci na převlečení. Z vedlejšího pokoje už ale vyběhla jeho teta Astrid a zůstala stát mezi dveřmi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 24. března 2012 v 12:44 | Reagovat

Začítala som sa do ďalšieho príbehu od teba a od prvých riadkov som sa ocitla v ňom. Mohla som cítiť vôňu zimy a snehu a cítiť Billov strach, keď prišiel o rodinu. Píšeš krásne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama