Květen 2011

Georg L

28. května 2011 v 21:03 | Doris |  Georg

Georg Listing

28. května 2011 v 20:48 | Doris |  By Doris
Dlouho nebylo žadne video jak kreslim. Tak jsem to napravila.....tady je Georg

Georg

28. května 2011 v 17:08 | Doris |  Doris

Sexy Bitch

28. května 2011 v 16:47 | Doris |  Doris

Krev jako čokoláda 12

28. května 2011 v 9:38 | Doris |  Krev jako čokoláda
Ahojte. Tak jo...tenhle díl už jste nejspíš četly, ale já ho musela napsat znovu. Když jsem totiž rušila blog (a následně znovu zakládala) tak se mi tenhle díl kamsi zatoulal. A vzhledem k tomu, že nebyl ještě ani na TWC blogu, musela jsem ho napsat znovu. No ale nebojte, už pracuju na daším. Nebudu se nijak vymlouvat, takhle povídka se mi nějak uplně vykouřila za hlavy. A když už jsem si na ni vzpomněla že bych ji měla dopsat, tak mi do toho přišlo psaní jiné. Už se to nestane. Dopíšu ji. Však už jí moc nechybí :) Tak se omlouvám a kdo chcete mužete číst znovu. Kdo ne...počkejte si na další :)
Tom dolezl k Billovi, který ležel nahý na zemi a chvěl se. Rána ho bolela. Odvracel obličej a snažil se přestat plakat.

"Odpust mi." Vydechl Tom a díval se an to bezbrané klubko na zemi. Jak mohl být tak hloupý, že ho nepoznal? Že neviděl, že ho brání. Byl ale vystrašený. A teď na to Bill doplatil. Vzal jeho hlavu do dlaně a snažil se v Billovi vyčíst jakoukoliv nápovědu o tom, co má dělat. Bill polykal slzy a poprvé od svého dětství se skutečně bál. Poprvé cítil jak bolí, když jim ublíží člověk. O to víc to bolelo, že to byl člověk, kterého miluje. Přesto se na něj nedokázal zlobit. Možná že by se zachoval stejně. Plakal a upřel svoje žluté oči na Toma.
"Pro..prosím...nech mě žít." Vydechl. Opravdu se toho teď bál. Teď už Tom plně věděl co je zač. Viděl ho. A hlavně viděl a zažil co lidi z jeho smečky dělají. Bill ale ještě umřít nechtěl.
Tom při těch slovech ztuhnul. Nechtěl ho zabít. Ani teď nechtěl. Ale možná už to udělal. Stříbro bylo pro Billa smrtelné, jako pro všechny lugaru. Polknul hořkost, která se mu drala do očí, když viděl naprosto bezbranného Billa, nechávajícího svuj život v jeho rukách. Zamyslel se a rozhlédl se kolem. Musel ho dostat odsud. Nemohl ho tu nechat a ani nechtěl. Oblekl mu svoji košili a vydal se směrem k silnici. Menší oklikou. Nechtěl potkat smečku i když už bylo ráno. Bylo mu jasné, že jen tak by neodešli. Ne po tom co Andrease odtáhla voda kdoví kam a dva další členové smečky přišli o život.
"Vydrž. Silnice je blízko. Vezmu tě do nemocnice." Uklidňoval Billa, když se s ním na rukám pdíral krovinama.

Krev jako čokoláda 11

28. května 2011 v 9:34 | Doris |  Krev jako čokoláda
Tom seděl na lavičce na vlakovém nádraží. Seděl tu už několik hodin a čekal na svůj vlak. Pořád napnutý a nervózní. Čas se náhle tak moc vlekl. Přál si co nejrychleji opustit Rumunsko. Přesto, že tu zanechával jeho. Billa. Bylo tu liduprázdno, až na dva policisty, dohlížející na pořádek a klid v těchto místech. To Toma znervózňovalo stejně tak jako pocit, že ho najdou oni. Ta nebezpečná smečka. Klopil hlavu a v duchu se modlil, aby ho nezatkli pro vraždu. Náhle mu někdo zaklepal na rameno. Trhnul sebou a zvedl hlavu ke dvěma mužům.
"Potřebujete pomoct?" Zeptal se jeden z nich. Tom opravdu vypadal, jako by právě potřeboval pomoc minimálně tamní vlády.
"Oh ne, díky, jenom tu čekám na vlak. Má zpoždění." Odvětil Tom a znovu se zadíval na koleje před sebou. Snažil se působit klidně a nedávat na sobě znát známky značného znepokojení. Bylo to ale opravdu těžké s tím, co zažil.
"Správná odpověď je ano." Namítl příchozí klidným hlasem a v Tomovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Pomalu stočil svůj zrak znovu k nim a s hrůzou si uvědomoval, že ti dva nejsou turisti ani starostlivý občané Bukurešti. Patřili k nim.
Slunce se sklánělo k obzoru a smečka lugaru se znovu sešla na svém svatém místě v lese. Čekal je mimořádný lov. A všichni také věděli proč. Až na Billa. Ten nebyl schopný řádně uvažovat již několik dní. Znovu tu jen stál jako již několikrát s nechutí ke všemu, co se jeho života týče.
Andreas zaparkoval a se svým druhem v patách předstoupil před svou smečku, pokorně se uklánějíc a obnažujíc holý krk. Nálada kolem byla ponurá. Ne jako při posledním lovu, kdy se smáli a užívali si té chvíle být spolu. Dnes každý mlčel a díval se na Andyho.

Krev jako čokoláda 10

28. května 2011 v 9:33 | Doris
Po několika minutách Tom ztěžka otevřel oči. Ležel na podlaze. Ze spánku a rtu mu tekla krev. Bolela ho snad každá kost v těle a divil se, že je nemá zlomené. Kus od něj se ozývalo sípání a lapání po dechu. Georg ležel kus od něj, s přívěškem zabodnutým v krku. Žíly v těch místech měl naběhlé. Byl nahý a z rány se kouřilo. Stékal po něm studený pot a snažil se nachytat ještě nějaké zásoby vzduchu. Nemohl se hýbat. Jeho život ho opouštěl. Tom se pomalu nadzvedl a díval se na umírajícího. Georg k němu natočil hlavu. Tvář měl zakrvácenou a rty modré. Tom sám byl tím pohledem vyděšený. Strhnul svůj přívěšek z Georgova hrdla, kde po něm zůstala vypálená stopa, a zmoženě, ale pokud možno urychleně, opustil kapli.
Bill seděl v klubu u baru a popíjel absinth. Ani vlastně nevěděl, proč tu je. Neměl na to náladu, ale být doma mezi čtyřmi stěnami, bylo až moc frustrující. Andreas ho pozoroval z druhého konce sálu. Zvedl se od svého stolu a šel směrem k němu. Ovšem cestu mu zatarasila Astrid.
"Copak… tvůj druh je dnes doma?" Postavila se před něj se skleničkou v ruce. "Měl bys přijít." Dodala a pohledem ho sváděla.
"Dneska ne, Astrid." Obešel ji a jí tak opět vzal nějakou naději na to, že by ho ještě mohla mít.
"Staré zákony… můžeš je změnit." Otočila se za ním. Nechtěla se ho vzdát. Pořád ho milovala. Andy se zastavil a otočil se zpátky k ní.
"Sedm let… proč sedm?" Rozhodila rukama. "Praví vlci jsou spolu doživotně."

Krev jako čokoláda 9

28. května 2011 v 9:32 | Doris |  Krev jako čokoláda
Za městem se konalo tajné setkání. V rozestavěné budově, o které nikdo nevěděl, zda ji vůbec někdy někdo dostaví, se sešel Andreas se svým synem a jeho kumpány. Andy ležérně seděl na své motorce a poslouchal sdělení Georga. Nebylo to nic dobrého.
"Mluví o tajemstvích. Našich tajemstvích. Tihle čtyři ho sami slyšeli." Pohodil Georg rukou směrem ke svým společníkům.
"Chrání Bill smečku?" Pokračoval a Andy ho jen mlčky poslouchal. V hlavě mu šrotovalo.
"Kdo je to?" Zeptal se svého syna a lehce pohodil hlavou.
"Jen maso. Německá značka." Rozhodil Georg rukama v gestu, že nemá ani pořádně cenu hledat v tom dotyčném nějaké kvality.
"A on mu vypráví o Lugaru, Andreasi." Dodal zvláštní důraz na vážnost svých slov. "Pro něj zákony neplatí." Syknul a ukončil tak svůj přednes Billových prohřešků vůči smečce.
"A on k němu něco cítí?" Položil Andy další zásadní otázku. Georg jen zamlaskal a podíval se po svých kamarádech. Stáli kousek od nich, opírajíc se o betonové pilíře, a jeden po druhém jen přikývli, když na ně stočil svůj zrak i Andy. Chvíli bylo ticho, jak Andy přemýšlel. S hlubokým vzdychnutím se odstrčil od řídítek a podíval se na svého syna.
"Tak to teď za mě vyřídíš." Georg se jen ušklíbl.
"Já?" Ujistil se o pravdivosti blonďákových slov. Odpovědí mu bylo přikývnutí a důrazné "Ano."
"Určitě víš, co máš dělat." Propaloval Andy Georga pohledem, a ten jen nejistě kroutil pusou. V jeho kumpánech lehce trhlo. Přeci jen… znali Georga jako nikdo.

Krev jako čokoláda 8

28. května 2011 v 9:31 | Doris |  Krev jako čokoláda
Už byl pozdní večer a Tom s Billem se stále ještě procházeli. Tom ho zavedl k jedné restauraci, kam chtěl Billa vzít.
"Ale ne, je tady zavřeno. To se mi snad zdá." Postěžoval si ublíženě, když došli až ke dveřím. "Na střeše je fantastická kavárna. S nejlepším výhledem na město." Vysvětlil Billovi. Byl zklamaný, že ho tam nemůže vzít. Bill jen kráčel vedle něho a usmíval. Připadalo mu to tak milé.
"Na celé ne." Usmál se na něj Bill a zastavil se s ním před skleněnými dveřmi. Tom na něj jen trochu nechápavě kouknul.
"Co kdybych tě někam zavedl?" uculil se Bill a skousl si spodní ret. Tom se jen pousmál a pohledem Billovi naznačil, že není proti.
"Bille… to je soukromý pozemek." Šeptl po několika dalších minutách Tom, když ho Bill zavedl na střechu jednoho domu. Všemožně se snažil udržet balanc na štítu střechy, zatímco Bill si v klidu vykračoval a ani jednou nezvrávoral. Otočil se a několika kroky se k Tomovi vrátil.
"Předtím ti to nevadilo." Popíchnul Toma, a ten se jen dál snažil udržet rovnováhu. Bill na nic moc nečekal a znovu se vydal v chůzi. Tom se jen usmál a opatrně ho následoval. Vážně měl co dělat aby nespadl. Soustředil se na to tolik, že mu ani nepřišlo divné, že Billovi chůze po takovém místě nečiní žádný problém. Možná, kdyby se na to zaměřil… leccos by mu došlo. I třeba to, jakým způsobem mu dokázal vždycky utéct.

"Tohle se mi začíná líbit." Pronesl Tom spíš sám k sobě a po čtyřech dolezl na konec střechy za Billem. Bill přelezl výklenkem na jakousi terasu a přikrčený přeběhl na druhý konec. Zůstal schovaný za nízkou zídkou a Tom ho ochotně napodobil.
"Bydlí tu jeden z nejbohatších lidí ve městě. Sběratel umění." Vysvětlil Tomovi Bill a sledoval pohyb bezpečnostní kamery.

Krev jako čokoláda 7

28. května 2011 v 9:30 | Doris |  Krev jako čokoláda
Druhý den bylo obzvlášť krásné počasí. Všichni mohli být rádi, když se dostali na čerstvý vzduch. Jen Tom seděl ve svém bytě a dodělával další svou kresbu. Z papíru před ním na něj hleděly dvě vlčí oči. Tom se ale nemohl pořádně soustředit. Musel myslet na předešlý den. Proč jen před ním ten neznámý černovlásek utíká? Tomovy oči se odtrhly od papíru před ním a zadívaly se na protější zeď. Měl tam vylepené všechny svoje kresby. A mezi nimi… i Billův portrét. Tak moc se mu jeho tvář zalíbila, že byl schopný si zapamatovat všechny detaily a pak je převést na kus papíru. Tom chtěl ale víc. Nechtěl jen obrázek. Chtěl jeho. A rozhodl se to jen tak rychle nevzdávat. Ještě chvíli se věnoval svému obrázku a rozhodl se taky vyjít do ulic. Seběhl schody a zastavil se u domovní recepce.
"Dobrý večer. Nemám tady poštu nebo balíček?" oslovil recepčního, který právě pročítal novinový plátek. "Pokoj 483," upřesnil a vyčkával na odpověď. Recepční se ani neobtěžoval zvednout hlavu od novin.
"Nic nepřišlo," odpověděl a v klidu otočil na další stránku.
"A podíval jste se?" nedal se jen tak odbýt Tom.
"Nikomu nic nepřišlo." Podíval se konečně recepční na Toma. Tom se jen ušklíbl a už se chystal odejít, když mu v tom zabránil pohled na krabičku čokoládových bonbonů, které měl recepční poležené na stole. Srdce mu poskočilo radostí a nadějí zároveň. Byly ovázané tou stuhou, která mu včera slétla do dlaně, když mu objekt jeho touhy opět utekl.
"Odkud to máte?" zeptal se recepčního a s lehkým úsměvem čekal na odpověď.

Bill se zatím opět věnoval svojí práci. Byl v čokoládovně a chystal další bonbony.
"Čokoládové proužky musí být velmi tenké." Komandovala ho majitelka krámu. Už na to byl zvyklý, ale i tak ho to rozčilovalo. Pořád mu něco vytýkala.

Krev jako čokoláda 6

28. května 2011 v 9:29 | Doris |  Krev jako čokoláda
Bill procházel ulicemi směrem k poslední adrese, kam měl doručit bonbony a občas se zadíval do nějaké výlohy. Po lidech se moc nedíval. Zato Tom se díval až moc pozorně. Seděl v jedné kavárně a s tužkou v ruce přemýšlel nad dalším obrázkem, když si v davu jen kousek před sebou všiml toho kluka z kostela. Srdce mu radostně poskočilo. Ani ho ještě nezačal nijak hledat a už ho vidí.
"Halo…" zavolal na něj s potěšeným úsměvem, ale Bill nevnímal.
"Halo… vlku!" zavolal znovu a zvedl se od stolu. Tohle už Bill uslyšel a automaticky se otočil. Bože, tohle neměl nedělat. Chvilku stál jak přikovaný a koukal na Toma. Tom na něj mávnul a pak se sklonil ke stolu, aby sesbíral svoje věci. Bill dál nečekal. Rozběhl se pryč. Když Tom znovu zvedl hlavu, viděl jen Billova rychle se vzdalující záda. Nemusel se rozmýšlet dvakrát. Rozběhl se za ním. Bill utíkal do kdejakých uliček. Nesmí ho najít. Nesmí s ním mluvit. A už vůbec mu nesmí říkat vlku. Tom byl ale neodbytný. Chtěl ho najít za každou cenu a tak vytrvale pokračoval v běhu. Bill byl ale rychlejší. Tom už se bál, že ho nedožene, když Bill zaběhl do podchodu mezi staré domy. Tom se jen usmál. Odsud mu ten černovlasý kluk neuteče. Ihned se rozběhl za ním.

Krev jako čokoláda 5

28. května 2011 v 9:28 | Doris |  Krev jako čokoláda
O několik bloků dál v tu samou dobu, kdy Andreas vedl rozhovor s Billem, klidně odpočívala ona černovláska. Už dávno se uklidnila, když se za ní zavřely dveře od bytu. Teď spokojeně ležela v posteli a spala. Dokud ji neprobudilo bouchnutí okna. Rozespale se vyhrabala z peřin a v noční košilce přešla k oknu. Její pohled se zastavil na květináči, který stál za oknem. Byl v něm odhozený klíč. Náhle jí znovu popadl strach. Jak se ten klíč mohl dostat sem, když ho měla v kabelce, kterou upustila. Rychle okno zavřela a rozechvěle zůstala stát na místě. Najednou ale kdosi proběhl jejím pokojem a ona se vystrašeně otočila. Naproti ní stál Georg. Měl zavřené oči a jen s úšklebkem vnímal ten strach, který každou vteřinou víc a víc naplňoval místnost. Černovlásce se splašeně vzdouvala hruď a neměla kam by se schovala.
"Strach…" ušklíbl se Georg a přešel k ní blíž. Neměla kam couvnout. Už tak byla zády nalepená na okně. Moc dobře si ho pamatovala.

Krev jako čokoláda 4

28. května 2011 v 9:27 | Doris |  Krev jako čokoláda

Jen o pár bloků dál, v jedné ze zapadlejších ulic, se právě vracela z párty ona černovláska v rudých šatech. Ta co tolik uchvátila Georga.
"No tak, co se tu motáš. Tak jeď… jeď, čau!" volala na kolem projíždějící taxi. Asi to bylo způsobeno lehce ovíněnou náladou. Svoje boty nesla v ruce a kráčela sama prázdnou ulicí. I přes den to tu nemuselo být zrovna bezpečné, natož teď večer. Ale ani na okamžik jí nenapadlo, že by jí tu mohlo něco hrozit. Až tehdy, když všude kolem a nad sebou zaslechla podivné šustění. Vystrašeně se otáčela za původcem toho zvuku, a ještě víc jí vystrašilo zjištění, že původce není jeden, ale čtyři. Postupně zahlédla chlapce skákající několik metrů nad ní po železných konstrukcích dávno nepoužívaného domu. Náhle jí opravdu popadl strach. Poznala je. Všichni čtyři byli dnes večer v klubu. Strach se v jejím těle stále více stupňoval. Neměla kam utéct. Vždy, když udělala krok, někdo proskočil kolem, nebo těsně nad ní, a tím jí neumožňoval odběhnout. Po chvilce zmateného a hlavně vyděšeného přešlapování, se odhodlala k útěku, ale dveře, kterými chtěla opustit prostor, byly zamřížované a zamčené.

"Pusťte mě odtud! Prosím!" zavolala vyděšeně a ihned se rozběhla dalším směrem. Bylo až zarážející, s jakou přesností seskakovali ti čtyři po konstrukci. Ani jedinkrát neškobrtli a nějaký pád jim také nehrozil. Vyděšeně odhodila kabelku i s veškerými doklady, a vyběhla stejným směrem, kterým sem vešla. Na schodech málem porazila dalšího kluka. Vylekaně zakřikla, když padla přímo do náručí černovlasého chlapce.

Krev jako čokoláda 3

28. května 2011 v 9:26 | Doris |  Krev jako čokoláda

Bill v tichosti kráčel setmělými ulicemi až k místu, kam chodil téměř denně. Starý kostel byl však památkou a vstup do něj byl pouze s povolením. To Bill pochopitelně neměl. Zkusil otevřít bránu, ale stejně jako jindy, byla zamčená. Bill poodstoupil pár kroků a kostel si prohlédl. Jeho zrak se zastavil na okénku ve věži. Nebude těžké se tam dostat. Několika skoky na zídku a nižší střechy, vylezl až k oknu a vlezl do kostela. Posadil se k zábradlí balkonu, kde zpívával chorál, a zády se opřel o zeď. Kostel byl vysoký a mozaiková okna zdobily výjevy z nějaké mytologie. Byli na nich lidé s vlčí hlavou. Bill se zavřenýma očima vnímal to ticho a klid. Nejraději býval takhle sám. Jenže teď tu sám nebyl. Po chvíli ho ze zamyšlení vytrhlo jakési tlumené škrábání. Otevřel oči a podíval se dolů. Na schodech tam seděl dredatý kluk, zády k němu a něco maloval. Škrábání tužky se rozléhalo po ztichlém prostoru kostela. Bill rychle seskočil a skrčil se za zábradlí. Tím ale vyplašil spícího holuba a ten okamžitě přeletěl kostelem. Dredatý chlapec zvedl hlavu a rozhlédl se kolem.
"Halo." Ozval se opatrně. Nemusel ani moc zvyšovat hlas, aby ho bylo dobře slyšet. Bill schovaný za zábradlím jen zatěkal očima.
"Je tady někdo?" ozval se znovu narušitel Billova klidu.
"A na to jste se ptal mě?" odpověděl Bill, ale nezvedl se. Sám nevěděl, jestli se má ukázat. Neznámý se jen ušklíbl a začal sbírat veškeré svoje věci.

Krev jako čokoláda 2

28. května 2011 v 9:25 | Doris |  Krev jako čokoláda

Astrid se rukama zapřela o futra a přísně na Billa koukala.
"Běháš, věčně jenom běháš," pokárala ho. Bill jí ale moc pozornosti nevěnoval. Už na tohle byl zvyklý. V poslední době mu Astrid pořád kázala. A on moc dobře věděl proč. Jednalo se o vůdce jejich smečky.
"Nevíš, kdy se to může hodit," opáčil s ledovým klidem a dál se prohraboval šatníkem.
"Bille, když přijde, očekává, že tu budeš," propálila ho Astrid pohledem. Věděla, že Bill vzdoruje.
"Nebudu tu," odpověděl Bill, jako by se bavili o něčem zcela zbytečném a ne o vůdci jejich smečky. Jejich vůdce byl gay. Astrid byla vůbec jediná žena, kterou pojal za družku. Měl s ní syna, Billova bratrance. Ale po sedmi letech, kdy si vůdce smečky mění družku, odešel od Astrid a už ne za dívkou. Jenže dalších sedm let se blížilo ke konci a všechno nasvědčovalo tomu, že jeho příštím druhem se stane Bill.
"Je to čest, když si tě vybere. Rozumíš?" Snažila se Astrid už poněkolikáté.
"A když tě opustí? I to je čest?" hlesnul Bill a konečně se na Astrid podíval. Bill byl gay, ale takhle si svojí budoucnost rozhodně nepředstavoval. Astrid si jenom povzdychla. Tohle období pro ni nebylo příjemné. Nemohla se smířit s tím, že nezůstala družkou až do smrti. Milovala ho. Ale ctila zákony.
"Tak už je to u nás zvykem." Řekla rezignovaně a znovu na Billa koukla.

Krev jako čokoláda 1

28. května 2011 v 9:23 | Doris |  Krev jako čokoláda
"Jako děti věříme, že svět je plný kouzel.
Věříme na mýty a legendy. A na nevyhnutelnost osudu.
To je svět, který si pamatuju.
Kéž bych ho nikdy nebyl poznal."
Skalisté hory, Colorado (před 10 lety)

Byla zima. Z nebe se na zemi snášely sněhové vločky a nutily malé děti ke hraní venku. Ani malý černovlasý kluk nebyl výjimkou. Žil s rodinou v lese, celkem daleko od města. Pobíhal mezi stromy a nechával sněhové vločky volně dopadat na svůj kabát a čepici. Svým drobným tělíčkem tvořil sněhové andílky na zemi a dováděl se svými dvěma sourozenci. Byl z nich nejmladší a tak neměl šanci sněhovou bitvu vyhrát, přesto si ji ale užíval. Dokud je ve hře nevyrušily zvuky vycházející z lesa. Všichni tři bratři ustali v hrách a zadívali se směrem, kterým se někdo blížil. To už se k nim připojil i jejich otec. On jediný věděl, že blížící se kroky s sebou nepřinášejí nic dobrého.

Bad boys II 4.

25. května 2011 v 21:44 | Doris |  Bad Boys II
Bill skoro celou noc nespal. K věznici pro něj dojel Andreas. BB měl prý nějakou práci. Billovi bylo jasné, že jde o něco ohledně jeho odjezdu. Zajímalo ho jestli to ví ostatní a co na to říkají, ale jelikož se k tomu Andy nijak nevyjádřil, Bill mlčel. Nechtěl prozradit něco, co možná ani prozrazeno být nemělo. Cítil se doma docela nesvuj. Mike ho vítal s radostí a Billa to těšilo. Bylo milé vidět, že pro někoho se nic nezměnilo. Dokonce ho doma čekal hrnec plný oblíbených špaget. Andreas se tomu smál, jelikož Mike byl mizerný kuchař. Ale Billovy chutnaly jako nikdy. První jídlo doma....to by muselo chutnat každému. I když se o polovinu porce podělil se psem. V noci ale těžko usínal. Když byl ve veznici, nepřišlo mu to, že by byl až tak sám. Teď ale ano. Přál si usínat s ním a v duchu si nadával za to, že pořád tak naivně uvažuje. Ale ve skrytu duše pořád doufal, že na něj Tom čeká. Pochopitelně že při tom čekání využil ruzných jiných příležitostí, ale čeká. Usnul až pozdě v noci a tak se taky naléžitě pozdě vzbudil. Mike byl rozjařený. Těšil se na tu večerní akci. Věděl, že to bude pořádná jízda, jelikož každý se nemohl Billa dočkat.
"Nemám moc náladu tam chodit." Přiznal Bill, když spolu odpoledne seděli u televize a Mike mu už po sto milionté páté líčil, jak z něj budou všichni paf. Přeci jen se změnil. Jeho dlouhé vlasy se rapidně zkrátili, v uchu mu vysely naušnice a v nose kroužek. I tak vypadal pořád dokonale a snad i nevinně.

Homeless 10

25. května 2011 v 21:43 | Doris |  Homeless
Tom překvapeně zamrkal, když si Bill kleknul před něj a bez nějakého zaváhání vzal jeho tvář do dlaní, aby si ho pořádně prohlídl.
"Co tam mám?" ozval se zmateně Tom.
"Jsi sedřený a teče ti krev," vysvětlil Bill. Rána na Tomově čele nebyla sice hluboká, ale trochu krvácela.
"Spadl jsi?" naklonil Bill tázavě hlavu do strany. Za ten zájem by si měl nafackovat. Nechápal, co se tak stará, když Tom není na pokraji smrti.
Tom jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

*flashback*


Bill odešel, sklepní dveře vydaly podivně plný zvuk dřeva a v tmavé místnosti se rozlilo úzko. Úzko a malý prostor, na než Tom nebyl zvyklý. Dva roky žil ve volném prostranství, mohl se pohybovat téměř kde chtěl. Žádné zdi, žádné dveře, žádný strop ani stálá podlaha pod nohama. Byl svým způsobem volný jako poletující pták po obloze. Volnost bylo jediné, co mu na tomto způsobu života bezdomovce nevadilo. Tom měl jisté náznaky klaustrofobie, na niž zcela pozapomněl.


homeless 9

25. května 2011 v 21:42 | Doris |  Homeless
Tom nemohl uvěřit svým uším. Zdálo se mu to jako nejnepochopitelnější vtip z vesmíru. Vykulil oči, hlavu strkajíc ze svého betonového úkrytu, a zasmál se. Zmateně. Nejistě. Nevěřícně. Billův výraz v obličeji jej uzemnil. Byl tak vážný. Tvrdý.
"Počkej, to... to si děláš srandu?" hlesnul Tom. Podrbal se za krkem. Přišlo mu opravdu nesmyslné to, že by jej Bill chtěl odvést někam do bezpečí před krůpějemi a elektrizující silou blesku. Že by k němu domů? Ne, to by Bill přece nedovolil. Tom v to doufal, ale netroufal si tipovat žádnou z možností. Ono jej ani snad nic jiného nenapadlo, jen to, že by byl u Billa doma. To ovšem vyloučil.

Bill se znovu rychle podíval po nebi a nervózně přešlápl.
"Vypadám na to? Tak hejbni. Nechci, aby mi zmokly vlasy," založil si ruce na prsou a nedočkavě poklepával nohou. Tom na okamžik ztuhnul. Poslepu zašmátral po svojí igelitce a vylezl z úkrytu.
"A kam jdeme?" odvážil se položit otázku, která ho velice nahlodávala. Bill se dal ihned chvatně do kroku a Tom vedle něj skoro utíkal, aby mu stačil. Bill nic neříkal. Ještě pořád přemýšlel, co to vlastně dělá. Ale teď už couvnout nemohl. Nejraději by si nafackoval za takové chvilkové citové zkraty.
Sám nevěděl, co přesně udělá. Bude spontánní a udělá to, co ho v danou chvíli napadne. Teď o tom nechtěl přemýšlet, stačilo mu to, že si v duši nadává do všech možných kréténů a podobně.
"Neřeš a pojď," chytl Toma pod loktem a dal se společně s ním do skotačivého kroku. Téměř poskakovali vedle sebe jako malí školáci. Tom jen zíral a nepobíral Billovo držení jeho paže. On se ho snad už neštítí!

SOS (anything but love) 20

23. května 2011 v 20:01 | Doris |  Sos
Bill

Jak na mě dopadne tvoje DNA, ruka mi vystřelí a natáhnu ti facku. Ano, teď jsem bojovný. Kdybych tě pustil, mohl bych se rovnou rozloučit se životem. Přeprat tě by rozhodně nehrozilo. Setřu si slinu a zhnuseně na tebe koukám.
"Nechci tě zabít. To by pro tebe bylo moc jednoduchý. Chci si s tebou užívat. Každý den. Pořád a pořád dokola, až budeš omdlívat vyčerpáním a brečet bolestí. Až mě budeš prosit o slitování a odpuštění. A můžeš si bejt jistej, že ho nedostaneš." Zavrčím. Jo, byl jsem slabý. Ale to už dávno neplatí. Mám v sobě tolik nenávisti, že by mi nedělalo žádný problém tě zabít. Zastřelit, podříznout, uškrtit... cokoliv. Ale ty si napřed užiješ to, co jsem si užíval já. Každý den strachu, bolesti a ponížení. Tak zní můj ortel.

Tom

Když se tvá ruka dotkne mojí tváře, vydechnu. Je to snad úplně poprvé, co jsi mi vrazil facku. Vždycky ses bál, že bych tě zkopal do krychličky, dokonce si mi ji nedal, ani když jsem ti ublížil a prosil jsem o ni. A najednou bum. Měl bych naštvaný křičet na tvoji hlavu všechny nadávky světa, ale to neudělám. Jen se zasměju.
"Mmm, budeš si hrát na mučitele? Chceš být snad jako já?" Pobaveně se na tebe dívám a zalomcuju pouty. "Je to docela vzrušující se na tebe dívat, nemáš na to, bratříčku. Jsi až příliš slabý a správný, než abys mě dokázal zabít." Usmívám se spokojeně. "Jen si posluž, stejně se sejdeme v pekle."

Zavřu oči a s úsměvem na rtech přemýšlím. Možná, že mě opravdu moc nenávidíš a chceš se mi pomstít, ale nemyslím si, že máš na tohle pevné nervy. Že bys to zvládl. Vždycky jsi byl ve všem ten slabší, křehčí. Nezabil jsi ani pitomého mravence. A najednou si troufneš na svoji krev? Uvidíme, co dokážeš. Ubližoval jsi mi celou tu dobu, když jsme byli doma. Cítil jsem se poníženě, jako nějaká odkopnutá věc, co tě už nebaví. Chtěl jsem ti ukázat, jaké to bylo. Nemáš mi v podstatě co vracet. Chceš rozehrát další kolo utrpení, ale věř, že já se ti opět pomstím a je mi jedno, jestli to bude v tomto nebo příštím životě.