Březen 2011

Anděl smrti

29. března 2011 v 13:08 | Doris |  Doris
Už nevím co bych tvořila a tuhle svojí povídku mám ráda. Není zrovna nejveselejší, ale i přesto....takže jsem udělala grafiku k ní :)


Homeless 4

29. března 2011 v 10:15 | Doris |  Homeless
Tom se celý den vesele poflakoval po okolí berlínského sídliště. Dokonce si dodal odvahu a s dobrou náladou procházel uličky, v kterých ze strachu ze vzpomínek nebyl celé dva roky. Hodil za hlavu všechny zhnusené pohledy kolemjdoucích, jeho flaška mu v tom pomáhala. Billova darovaná láhev, která nyní byla plná čerstvé a studené vody, natočené v Kauflandu. A byla Tomova. Držel si ji přitisknutou stále k hrudi, jako když dítě nosí svou panenku či medvídka stále u sebe. Tom si to neuvědomoval, že vypadá poměrně nenormálně, poněvadž petce věnoval příliš lásky a culil se.

Spousta lidí, kteří ho míjeli, nechápavě krčili čelo. Pro Toma ale bylo tohle jednání v daný moment naprosto automatické. Ta lahev byla pro něj připomínkou něčeho pěkného. Něčeho, co se mu nestalo již dva roky. Usadil se do trávy v sídlištním parku. Mezi stromy byl stín. Lahev si položil mezi kolena v tureckém sedu a jezdil po ní prstem nahoru a dolů. Přistihl se, jak se myšlenkami vrací k havranímu chlapci. Jak ho sledoval, když z ní pil, a uvnitř jeho těla se rozlévalo příjemné šimrající teplo. Věděl, že by ho chtěl ještě vidět. Ale byl realista. Nedával si naděje, že by se za ním Bill ještě vracel. K čemu vlastně.

I když byl k němu Bill odměřený a jaksi chladný, pro Toma to bylo víc než pěkné chování. Konečně si s ním někdo povídal.
Dredáček se zapřel zády o kmen stromu a zavřel oči, držíc v dlaních flašku.
"Tome, ten Bill byl na tebe hodný, co? Hlavně, že jsi na něj včera nadával, jaký to je blbeček. Jenže jsi nemohl vědět, že u tebe dokáže jakou dobu sedět a vyprávět si. A navíc ti dal svý pití. Stálo peníze, táhle voda je jedna z nejdražších a on ti ji daroval," promlouval Tom k sobě a něžně hladil flašku.
Usmíval se. "A dokonce ti odpustil ty rozbité boty. A ty musely být hodně drahé. Ten Bill je vážně hodný. Mohl na tebe křičet, ale on ne. On řekl, že to nevadí," promlouval dál. Řasy se mu spokojeně chvěly. Přitáhl si pokrčená kolena k tělu a lahev tak plně schoval ve své náruči. Mírně se pohupoval. Působil dojmem vyšinutého člověka. On svým způsobem vlastně byl, ale kdyby na sebe vůbec nemluvil, bylo by to ještě horší.

"Víš, Tome... měl by ses někde nějak umýt. Co když ho ještě potkáš. Přece nechceš vypadat takhle. Určitě můžeš vypadat o něco líp," zamýšlel se a kroutil při tom pusou. Určitě by to měl nějak udělat. Chtěl se alespoň maličko přiblížit tomu havranovi. Alespoň maličko. Doufal v další setkání. I když třeba náhodné. A nechtěl ho odpuzovat tak jako poprvé.

"Yeah! Dobrý nápad. Yes, hele... večer si zajdu na náměstí, až tam nikdo nebude. Budu muset vydržet to, že bude chladno, ale tak aspoň se osvěžím, že?" najednou mluvil první osobou. Vypadalo to, jako by si povídal s někým imaginárním.

"Tome... musíš se snažit a trošku se vzpamatovat. Neříkám, že bys byl až tak divný jako ostatní bezdomovci, ale ten okovanec... no ok, nebudu mu tak říkat, nelíbí se ti to. Tak ten Bill... dal ti jakousi energii a chuť se ještě víc snažit, a třeba si najdeš práci, a on uvidí, že seš slušný člověk. To by možná šlo. Alespoň nevypadat tak zašmudlaně," sahal si na obličej a culil se. Měl ho skoro jak Popelka, černý.

Bylo sice velice nepravděpodobné, aby si Tom našel práci. S tím jak vypadal, a co měl na sobě velice těžko. A jedno opláchnutí studenou vodou z něj hned zázrak neudělá. Ale jemu tohle dodávání sebedůvěry silně pomáhalo.
"Třeba bych mohl sbírat smetí," namotával na prst jeden z dredů, když přemýšlel, s jakou prací by mohl začít. "Nebo prodávat takový ty noviny," v celku tohle bylo zbytečné. Už jednou to zkoušel, najít aspoň podřadnou práci, ale neuspěl. Ale teď by to mohl zkusit znovu.

Homeless 3

29. března 2011 v 10:14 | Doris |  Homeless

Tom jen nakrčil čelo, když ho probouzel ten pro něj nepříjemný zvuk. Zavrtěl se a promnul si oči. Zamžoural proti světlu a div neomdlel, když uviděl, kdo ho to probudil.
"Ty?" vydechl nechápavě. Absolutně nepobíral, proč sem ten kluk chodil. Včera mu dal přeci dostatečně najevo, jak jím opovrhuje, tak proč se proboha snižuje k tomu, aby se vracel a ještě na něj mluvil.


"Ne asi... duch svatej," protočil Bill oči a opřel se o hranu rampy. Kotník přehodil přes kotník a sledoval Toma, jak se hrabe ven. Dlouhými nehty se poškrábal na čele. Teď zrovna nechápal ani sám sebe. Přišel a co jako? Proč vlastně chodil. Ten kluk byl očividně v pohodě, tak zase mohl odejít. Zalovil v kabelce po krabičce cigaret. Případně si svoje zdržování může omluvit jednou vajgl pauzou.
Dredáč se hrabal po čtyřech a vykukoval z úkrytu, jako by vylézal ze stanu. Pohled vyplašeného kolouška. Ač si včera dostatečně dodal odvahu, dnes je tomu jinak.


"Provedl jsem něco?" optal se zcela z cesty. Mrkal. Prohlížel si toho podivného kluka, co vypadal jaksi jako dívka, i když měl krátké vlasy. Naskakovala mu husí kůže při pohledu na jeho propíchaný obličej. Piercing v obočí, zahlédl i v jazyku... tři náušnice v jednom uchu, jedna v druhém uchu. A nejvíc ho zarážel kroužek v nosní přepážce. Ne že by mu to připadalo ošklivé, ale z takovýchto okovaných týpků měl vždy respekt. Bůh ví, zda není po těle potetovaný. To by to celý jeho outfit podtrhlo.
"Co tak zíráš?" štěkl nervózně Bill a vytáhl krabičku cigaret.
"Nic... jen se dívám na vaše ozdoby a kérku na ruce," řekl Tom.
"Jo, byla drahá." Zkonstatoval Bill a vsunul si jednu hříšnou tyčinku do úst. Nakláněl hlavu do strany, když si připaloval a zbytek opět vrátil do kabelky. Na obličeji mu výrazně vylezly lícní kosti, když dlouze potáhnul.
"Ale ne dražší než ta, co mám na boku," dodal, zatímco při mluvě vydechoval kouř z úst. Rád se vytahoval. Konec konců, všechny kérky a percingy si nechával dělat pro obdiv.


"Ostatně ty taky něco máš, ne?" pokrčil ledabyle rameny a pěstěným nehtem si poklepal k levému koutku úst, aby naznačil, co má na mysli. Tom jen přikývl a ruce zarazil hlouběji do kapes. Pořád nechápal, proč tu ten kluk je. Zda mu přišel za něco vynadat. Třeba za ten bolavý kotník.
"Mám ho už dlouho," hlesnul a zrak zabodl do asfaltu.
"Jak dlouho?" zeptal se Bill řečnickou otázkou. Nezajímalo ho to, jen nechtěl nepříjemné ticho. Potahoval povýšeně z cigarety a ještě egocentričtěji vyfukoval mezi rty dým.
"Asi od čtrnácti," odpověděl okamžitě Tom a váhavě se usadil naproti černovláskovi. Zapřel se zády o svůj úkryt a zabolelo ho v zádech. Předklonil se. Tahal za špičky bot a nevědomky se pohupoval zepředu dozadu. Byl pořád tak zmatený a napjatý. Rád by vychrlil na toho kluka tolik otázek, ale Tom se jej bál. Už kolikrát se mu nevyplatilo zavést s někým řeč.

Homeless 2

26. března 2011 v 17:11 | Doris |  Homeless

Málem dostali infarkt oba dva. Bill z toho, jak byl zděšený svou znechuceností. Už na parkovišti v něm vzrůstala averze vůči tomuto stvoření nečistoty a pachu, navíc se bál, že by mu takový špinavec a podivín mohl ublížit a okrást ho. Opovrhoval takovými lidmi. A Tom? Měl strach z nových a neznámých lidí, nikdy nebyl příliš otevřený a rozhodně ne sangvinik. Navíc měl špatné zkušenosti obzvlášť v noci. Kolikrát mu bylo ublíženo...


"J-já... ne-nechtěl jsem," koktal Tom. Byl nervózní a natahoval před sebe ruku. "Jen mě zajímalo, zda se vám něco nestalo," pravil zasmušile. Moc dobře poznal onoho havraního chlapce.
Bill si pohrdavě odfrkl. Na co si to ten pobuda hraje? Na pana starostlivého? Byl z toho ještě víc nervní, když jeho cigareta, kterou si hodlal vychutnat, zůstala nedokouřená. Naštvaně ji zašlápl a zalovil v kabelce po nové.

"Ježiši nestarej se. A dej tu tlapu někam pryč!" Ošil se a zhnuseně zkroutil obličej, stejně jako prsty na rukou, a několikrát o sebe poklepal prsty. Jako když je máte od něčeho ulepené. Rozhodně nechtěl riskovat, že by se ho někdo takový, jako byl Tom, dotknul. Už jen to, že na něj mluvil, pro něj bylo dostatečně odpudivé. Kotník ho pobolíval, a tak se dobelhal opět k lavičce, usadil se na ni, a zatímco kouřil z nové tyčinky, mnul si bolavé místo. Tom nejistě postával a sledoval ho. Možná kdyby se prostě vypařil, udělal by nejlíp, ale neměl tohle v povaze. I když nevěděl, co by dělal, kdyby tomu chlapci opravdu něco bylo. Cítil se teď nanejvýš poníženě ze slov, která mu černovlásek věnoval. Snažil se je hluboko v mysli potlačit.


"Já nechtěl. Omlouvám se. Nechtěl jsem vás polekat," snažil se obhájit Tom, i když sám nechápal, proč vlastně. Lidi jako tenhle kluk už znal. Nic jim není dobré a pokaždé si najdou něco, za co můžou Toma zprznit.
"Hele, dej mi pokoj a nemluv ani na mě," zaprskal Bill a protočil oči. Tenhle týpek ho začínal silně srát. "Nezajímají mě tvoje omluvy, nech si je pro někoho jinýho, jasný?" povytáhl jedno obočí a povýšenecky s kroucením hlavy odklepl z cigarety na zem. Tom sledoval žhavý popel snášející se dolů.
"Tak pardon, nebudu vás dál zdržovat," omluvil se znova. Měl ve zvyku se za všechno omlouvat, i kdyby nic neprovedl. Tom se choval ke všem slušně a s úctou, proto nedokázal pochopit takovéto chování, co mu předváděl ten neznámý kluk. Sám Tom, kdyby se octl na druhé straně, tudíž by žil jako normálně spořádaný člověk, neurážel by nikoho za jeho vzhled. Naopak by pomohl. Ne, že by dřív litoval každého bezdomovce na ulici, někdo si za svou blbost může sám, ale Tom nebyl až tak jedním z nich.

Homeless 1

26. března 2011 v 17:10 | Doris |  Homeless


Bylo něco málo kolem půl dvanácté hodiny dopoledne. Slunce mocně pražilo do rozpálených zdí berlínských domů. Do chodníků, aut, lidí... a Tom se právě probouzel ze svého úkrytu před škodlivými paprsky žhavé koule. Seděl schouleně pod jednou z ramp ve skate parku sousedícím s Kauflandem. Krčil se v malém prostoru, kde byl chládek. Pozoroval děti s batohy na zádech, právě jdoucí ze školy.
"Auu," zanaříkal. Chytl se za bedra a svraštil bolestně čelo. Protáhl se a s křupáním v páteři zanadával.
Nebyl si tak úplně jistý, jestli má vylézat do ostrého slunce, ale bolest v zádech mu bránila zůstat stále skrčený pod rampou. Po čtyřech vylezl ven, a teď už se raději na kolemjdoucí nedíval. Jejich zhnusené pohledy by nevydržel. Nedej bože matky postrkující své ratolesti, aby se náhodou nepřiblížily na nějakou netolerující vzdálenost. Se zaúpěním se postavil a snažil se pokud možno narovnat rozlámané obratle. Zase jeden z horkých dnů. Tom to nesnášel. Umíral horkem a jen těžko sháněl zásoby pitné vody. Dřív mu tohle počasí nevadilo, ale dneska bylo všechno jinak. Nesnášel horko stejně tak jako zimu. Povzdychl si, když se do jeho zorného pole přeci jen dostalo několik dětí spěchajících domů. Záviděl jim.
Tak rád by se vrátil do dětských let. Nebo ani ne, ale vrátil by ten čas, kdy mohl žbrblat zhnuseně nad miliónem domácích úkolů a haldou učení. Hlavně, že by měl kam jít. Měl by kde spát a mít střechu nad hlavou. Chybělo mu teplo domova. Tom byl bezdomovec. Už dva roky. Žil na ulici. Sám. Opuštěný. Bez rodiny a přátel.


"Nedívej se na něj!" křikla jakási žena se staženými vlasy v ohonu na své asi šestileté dítě. To se jen zamračilo a zíralo na Toma dál. Prohlíželo si jeho zevnějšek. Tom byl špinavý, neupravený a páchnul.
"Mami, proč tak smrdí?" zeptalo se dítě bezelstně, zakopávajíc o obrubník, jak se stále za Tomem zvědavě otáčelo.
Přestože tohle Tom slýchal často, nedokázal to pořád přijmout. Nebo snad hodit za hlavu a neřešit.
"Je to neslušný člověk. Tak pojď a neotáčej se pořád," táhla ho za ruku dál a Tom se snažil všemožně tenhle zážitek do sbírky zahrabat kamsi hluboko do mozku. Marně.
"Tys to dopracoval," vzdychnul si sám pro sebe. Nerad se utápěl v sebelítosti, ale někdy to prostě nešlo. Ještě před dvěma lety byl obklopený kamarády, měl přítelkyni, slušné oblečení a velice dobrý prospěch ve škole. A dneska... nemá nic z toho. Bylo mu z toho úzko. Líným krokem a s pohledem zabodnutým do asfaltu se vydal směr obchodní dům s červeným nápisem Kaufland. Alespoň tamní toalety využíval. I když se divil, že ho odtamtud ještě nikdo nevyhnal.
Možná se choval natolik slušně, že zdejší zaměstnanci jej přehlíželi. Tom nedělal nepořádek a nekradl. Chtěl se jen umýt a napít.

Ayu and Tom

25. března 2011 v 19:16 | Doris |  Doris
Tak jsem učinila i slibovaný pokus pro Ayu :)



Bilboard

25. března 2011 v 12:13 | Doris |  Doris
My jsme to teda nechtěli nějak na to upozorňovat jo, ale....no nějak se nám ten vztah asi provalil :DDDD



Jednou v životě

24. března 2011 v 19:33 | Doris |  Jednodílné
Co dál? Právě skončilo něco nepopsatelně dokonalého. Zakázaného ale tak intenzivního, že po prvním zakušení, tělo pociťuje neustálou touhu po opakování. Jemné doteky, hluboké polibky a táhlý sten….

Tom seděl na vydlážděné podlaze balkonu a mlčky koukal do tmy. Mezi prsty mu žhnulo oranžové světýlko. Momentálně jediný zdroj světla. Tomovy oči byly dávno přivyknuté na tmu. Rozeznával obrysy budov venku i jednotlivého kusu nábytku v místnosti za balkonem. Koutek se mu zvlnil do lehkého úsměvu, když mu v uších znovu zazněl ten slastný výdech. Nepatřil však jemu. Patřil jeho bratrovi. Ještě před chvílí. Cigareta silně zasvítila, když z ní Tom potáhnul dávku nikotinu a osvítila jeho tvář. Nebylo v ní nic zvláštního. Jen čímsi zastřený pohled. Lokty měl opřené o pokrčená kolena a přemýšlel….
"Tome…Tome…" vrněl Bill a svými štíhlými prsty obkresloval linie bratrových svalů na hrudi. Vábivě se mu otíral o tvář a prohýbal se v zádech jako kocour. Tomovy dlaně mu klouzaly po zádech a snažily se ho co nejvíc natisknout na tělo. Tom se usmíval a lačně natahoval hlavu po polibcích, které však dostal, na jeho vkus, jen velmi zřídka. Bill si hrál. Dráždil Toma i jen sebemenším mrknutím a špičkou jazyka objížděl kuličky zdobící jeho spodní ret. Tom se vzepjal, chytil Billa za ramena a prudce ho přetočil pod sebe. Ani nechápal proč to vlastně dělají. Nebyli opilí ani nic podobného. Jen si povídali, když se náhle jejich původní rozhovor změnil v chvíli ticha a následně přešel do vášnivých polibků. Nikdy předtím se tohle nestalo.
"Zlobíš mě Bille….chci tě líbat. Teď hned a pak už pořád." Zašeptal Tom do ucha svému mladšímu dvojčeti a bez dalšího optání nebo vybízení se zmocnil jeho rtů. Bill se nebránil. Odevzdaně pod ním ležel, mezi prsty proplétal černé copánky a jazykem zápasil o dominanci se svým nynějším protějškem. Jeho útlé tělo se propínalo ve snaze dotknout se alespoň na zlomek vteřiny Tomovy horké kůže. Cítit jí na té svojí….
Tom vydechl obláček šedého kouře, který se postupně ztrácel ve tmě. Cigareta ho uklidňovala. Byl z toho co se stalo tak rozrušený. Nepočítal s tím, že by se něco takového mohlo stát a už vůbec nepočítal s tím, že by to pro něj mohlo být tak moc důležité a zásadní. Celé to cítil v každé buňce svého těla. Od toho nejmenšího doteku až po absolutní spojení. Jako by mu útroby spaloval oheň a zároveň mu naskakovala husí kůže jako od ledového mrazu. Tom se otočil směrem do pokoje a podíval se na Billa. Ležel stále ještě nahý na zemi a upíral své čokoládové duhovky na něj. Nic neříkal, jen se díval. Tom vstrčil do otevřených dveří balkonu ruku a pohladil Billovu dlaň. Usmál se. Prohlížel si chvíli bratrovy dlouhé štíhlé prsty s pěstěnými nehty a nakonec s nimi propletl ty své. Palcem ho hladil po hřbetě ruky…

Tom K

24. března 2011 v 11:23 | Doris |  Doris



Bill pro Ivetku

20. března 2011 v 20:48 | Doris |  Bill


vzpomínkový

20. března 2011 v 16:15 | Doris |  Doris
tohle jsou starší obrázky, ale já je osobně považuju za ty z lepších. Tetování možná za můj nejlepší vůbec. Tak jsem si je, a vám taky, chtěla připomenout :)



Me and Georg

16. března 2011 v 17:28 | Doris |  Doris
Nemohla jsem odolat. Nějaký pokus s mým miláčkem jsem udělat musela :) Nechte si všichni zajít chuť, on je jedině můj!!! :)



Tom 4 Samara

16. března 2011 v 16:26 | Doris |  Tom
Chtěla jsem udělat radost i svojí paničce a tak jsem pro Samaru nakreslila jejího milovanýho Toma. No vy ostatní se můžete taky podívat :)


It´s me

14. března 2011 v 19:01 | Doris |  Doris


Immortality 3

7. března 2011 v 19:22 | Doris |  Immortality
"Ne..ne. Teď rozhodně ne." Zakroutil Bill rozhodně hlavou. Chytil se Toma pevně kolem krku a nohy mu omotal kolem pasu. Nehodlal se ho pouštět. Bože vidět ho mrtvého bylo to nejhorší co kdy viděl. I když byl Tom jako kráva. Držel se ho jako klíště a tváře mu zasypával polibky.
"Už nikdy ti neřeknu nic tak hnusného jako jsem ti řekl. Slibuju." Vydechl mu do ucha a vtiskl mu polibek i tam. Tom se zachvěl. Po zádech mu přejel mráz od Billova dechu. Jen si nebyl uplně jistý jestli ho to jen zalechtalo, nebo mu to bylo i příjemné.
"Už na to nemysli jo. Myslím, že jsme se oba poučili. Nerad to říkám, ale tenhle tvůj idiotskej nápad s reinkarnací, asi fakt funguje." Zasmál se Tom a líbnul Billa na čelo. Ať už se mu to líbilo nebo ne, musel přiznat že se mýlil. Za prvé celý ten nesmysl opravdu fungoval a za druhé pokaždé tak oba objevili něco co jako lidé zanedbávali, nebo tomu nepřikládali důležitý význam. Až teď se ukazovalo, jak šeredně se oba mýlili. Co ale mělo být to klíčové, co jim mělo dojít? Co tedy vlastně měli naučit?
"Doufám, že už tam neni žádný tak nudný zvíře jako kráva." zahihňal se Bill. Byl rozhodnutý pokračovat až do konce, jen teď si chtěl užít brášku tak jak si ho už dlouho neužíval.
,,Taky doufám, už si ani nepamatuju, co jsem tam napsal, krom tý krávy.. za kterou se omlouvám.." zasmál se Tom. ,,Raději si vyměníme role, mám pocit, že kdybych si na tebe lehnul úplně, tak tě promáčknu.." zasmál se Tom, svalil se vedle bratra a jeho si přetáhnul na sebe. Položil si ho na sebe a objal ho v podpaží.
Bill se na Toma uvolněně položil a začal mu polibky zasypávat klíční kosti a malou propadlinku mezi nimi.
Tom jen zavřel oči a tiše oddechnul. Všude po těle mu naběhla husí kůže. Přitáhl si bratra k sobě a párkrát ho políbil do vlasů. ,,Odpočívej, Billy.." šeptnul roztřeseně a položil si na sebe bokem i bratrovu hlavu.
Bill si najednou připadal jak kocour. Vrněl blahem a tvář otíral o Tomův hrudník. Takhle se mu odpočívalo nejlíp. U něj. Když cítil jeho teplo, blízkost a tím pádem bezpečí. Tom se pousmíval a hladil Billa ve vlasech. Jeho tělo pod Billem doslova jihlo. Stalo se to až teď nebo už tyhle pocity měl dávno a jenom je nevnímal. Bill zvedl hlavu a dlouze se díval Tomovi do tváře. Jeho pohled byl čímsi zvláštní. Tom pohladil jeho lícní kosti.
"Měl jsem tam napsat orla. To by ti slušelo. Naprosto živě to vidim. Jak by ti vítr čechral peří, tak jako ti vždycky čerchrá vlasy." Usmál se Tom. Bill na to nic neřekl. Jen se sklonil a dlouze Toma políbil do koutku úst. A znovu a znovu až to přešlo v laskání. Svými rty laskal ty Tomovy a vybízel je ke spolupráci. Snad ani pořádně nevnímal co dělá. Prostě to potřeboval udělat. Políbit ho. Tom přivřel oči a jeho rty se pomalu pohly proti Billovým. Billovi zaplesalo srdce. Zatahal Toma za piercing a spokojeně zafuněl. TAk moc ho lákalo zapojit jazyk. Ochutnat Tomova ústa, ale svazoval ho strach z bratrovy reakce. Tom to ale vyřešil za něj. Byl to on co špičkou jazyka olízl Billovy rty a tím mu dal jasně najevo, co by rád.
Bill se na chvilku od Tomových rtů oddálil a roztřeseně vydechl. Musel vstřebat ten dokonalý pocit, který se mu linut od podbřišku nahoru, všechno ho tak příjemně lechtalo, byla mu najednou zima a najednou příšerné horko. Zatřásl se a pootevřel oči.
Tomův výraz byl nepopsatelný. Mezi obočím se mu rýsovala malá vráska, přivřenýma očima ho tiše sledoval a rty dychtivě pootvíral. Bill se k bratrovi opět pomalu sklonil a jedním krátkým líbnutím bratrovi odpověděl.. Chtěl to stejně tak moc, jako on.

S.O.S. (Anything but love) 14

7. března 2011 v 19:18 | Doris |  Sos

Veterinář
Hlava se mi otočí šejdrem. Nechápu, co má tahle celá situace znamenat. Kdybys přemýšlel nebo byl schopný nějak racionálně uvažovat, tak by ti muselo být jasné, kde je. Vždyť jsi mi ho sem sám donesl a teď očividně víš, že není pes.
"Proč ho hledáš? Myslím, že on nestojí o to, abys ho našel." Přejedu si jazykem po koutku úst. Trhnu rukama, ale nepovolí. Přivázal jsi mě opravdu pevně. Očividně v tom máš praxi.
"Už jsem řekl, že nevím kde je. Tady už není." Možná, kdybych celou situaci pochopil, tak bych ti to řekl. Ale nedochází mi, co bys mohl mít v plánu. Hodláš mě tu bít? Tak to si posluž. To nějak vydržím. Podříznout mě? To už bys to udělal. Nemám pocit, že by mi mělo jít nějak o život. Tak přeci nepřipravím o život toho kluka, tím, že ti povím kde je.

Tom
Asi si stále myslíš, že si jenom hraju, ale šeredně se mýlíš. Maximálně mě jen zkoušíš, co vydržím a to se mi vůbec nelíbí. Ale vůbec. Nejsme vůbec trpělivý a tohle mě vážně dost vytáčí. Kdybych si tak raději vzpomněl, kde je. Je mi jasný, že si ho asi viděl s těmi šrámy. Nebo já nevím proč mi to nechceš říct. Vyedehcnu a promnu si pánky, jsme vcelku unavený. Tahle situace mě unavuje. Dál potahuju z cigarety. Nějak mě to přestává bavit. "Dávám ti čas, abys m ito řekl. Ale až dokouřím tu cigaretu, bude konec tvého limitu." Sleduju tě. To to vážně s tebou nic nedělá? Odvážný jsi, to musím uznat, ale tady ti to nepomůže. Vydehcnu, další vražda na svědomí. Nakonec típnu nedopalek. "Vybral sis sám." Pokrčím ledabyle rameny a vezmu jeden kanystr s benzínem. Začbnu jím cákat na stěny všude okolo. Všechno důkladně polévám. Nějak rychle byl prázdný. Mmm ta dokonalá vůně se rozprostírá všude okolo mě. ůUrčitě víš, co to je." Vydechnu a povytáhnu obočí se zájmem. Pak vezmu i ten druhý a rozlévám ho taky ještě trochu kolem, ale potom jím začnu polévat tebe. "Nevím jakou smrt považuješ za nejhorší, ale věř, že upálení, je jedna z nich."

S.O.S. (Anything but love) 13

6. března 2011 v 12:53 | Doris |  Sos

Tom
Zjistil jsem, že jsi tedy utekl. To je očividné, ale jak? Těžko bys mi jen tak utekl, na to bys neměl jak odvahu, tak ani příležitost. Takovou chybu bych nikdy neudělal. Jdu do ložnice a tam si chci lehnout, ale jen nechápavě svraštím čelo. Na ze mi se válí nějaký pásek a na bělostných peřinách je krev. Ach ano to si pamatuju, zmydlil jsem tě jako čokla. Usměju se a po zaschlé krvi přejedu lehce prsty. Alespoň něco po tobě mi zbylo. Navíc, pokud si to dobře pamatuju, byl jsi perfektně zmlácený, ani by ses nepohnul. Takže jsi jen tak utéct nemohl. Začínám uvažovat. V hlavě mi zase hraje jeden černý kousíček. Nějaký výpadek toho, co se vlastně stalo. Doprdele zrovna teďka, když je to nejmíň vhodné. Vykouknu ven z okna a uvidím svoje auto. Zamračím se. Co dělá venku? Vždyť mělo být v garáži. Nějak mi to nedává smysl. Jdu do koupelny a prohledávám svoje věci. Na triku mám tvoji krev. Já tě nesl někam? A klíčky od auta mám v kapsy. Nedává to smysl, co se to vlastně stalo?

Bill
Ač nerad, tak odpovídám na doktorovy dotazy. Co všechno mě bolí a tak dál. Běžný věci. Vyslechnu si jeho diagnózu. Mám zlomený dvě žebra, silnej otřes mozku a zejména psychický otřes. Ten mám ale už dost dlouho. To mi ani nemusel říkat. Pak ale dojde na otázky, co se stalo. Kdo mě tak zřídil a proč jsme byli na veterině. Nechci o tom mluvit. Ne proto, že bych tě snad chtěl krýt, ale je to tak moc těžké. Vracet se k tomu. Nakonec to jen tak zhruba vylíčím. Že jsi mi to udělal ty a odvezl jsi mě na veterinu, protože jsi pomatený. Psychicky labilní. Nechci o tom mluvit nějak detailně. Nechci říkat, co se dělo. Co všechno jsi mi udělal nebo neudělal. Doktor si to všechno zapíše a založí do karty.
"Budete potřebovat intenzivní léčení. Na jedné psychiatrické klinice. Jakmile se zotavíte, napíšu vám doporučení a nechám vás tam přeposlat. Tam vám pomůžou." Oznámí mi lékař. Ani nemám nic proti. Je mi jasné, že bych u psychiatra skončil tak jako tak. Tak proč se vzpírat. Hlavně, když mě nebudou nutit na to moc vzpomínat. Ať mě naládujou práškama na vymazání paměti a bude to.

S.O.S. (Anything but love) 12

4. března 2011 v 17:18 | Doris |  Sos


Tom
Rychle nastartuju svoje auto. Není to nic moc, chtěl jsem vždycky Audi, ale místo toho mám jen Felicii, alespoň něco. Kouknu se za tím smutným zakňučením a podívám se na tebe. Och bože, je mi tě tak strašně líto.
"Neboj už to bude, slibuju." Rychle nastartuju a vyjedu na sinici. Snažím se vnímat řízení, ale neustále se dívám do zrcátka na tebe. Tohle mu neodpustím nikdy. Táta by to nikdy neudělal. Nikdy! Vzlyknu znovu a snažím se jet, co nejrychleji mi to značky kolem povolují. Vím, že to není moc daleko, vím to. Za chvíli vidím známou budovu veterinární kliniky. Naštěstí to vypadá, že tu nikdo není. Vylezu ven z auta a tebe pomalu vytáhnu opět sobě do náručí. Jdu ke dveřím, naštěstí otevřeno. Nikdo v čekárně není. Jsi celý zahalen, aby ti nebyla zima, aby si neprochladl. Mám strach, co mi doktor řekne, že třeba je konec. To bych asi nepŘežil, nikdy. Vzlyknu znovu nad tou představou. Mám tě dál v náručí a zaklepu silně na dveře doktora. Nemůžu moc dlouho čekat, co když zbývají k záchraně jen minuty a nebo dokonce vteřiny?

Bill
Víčka mi za tu dobu v autě klesnou. Jsem příliš vyčerpaný na to, abych to celou dobu vydržel. Chce se mi spát. Jenom spát. Znovu se ale proberu, když mě ovane čerstvý vzduch. Zamžourám kolem a zjistím, že jsem venku. neseš mě v náručí někam. Oh bože čerstvý vzduch. Jsem ve městě. Tak strašně dlouho jsem nebyl na vzduchu. Nepustil jsi mě. Věděl jsi, že bych utekl. A jen o pár vteřin později je mi i jasné, kde to jsme... na veterině. Tu čekárnu poznávám. Pamatuju si ji. Ty si asi opravdu vůbec neuvědomuješ co právě děláš... právě jsi mi zachránil
život.

Bill

4. března 2011 v 10:54 | Doris |  Bill


Bad boys 32

4. března 2011 v 10:49 | Doris |  Bad boys
Po celý zbytek dne Bill poslušně plnil Andyho přání a chodil po bytě nahý. Teda když se konečně sesbíral, aby mohl vůbec chodit. Zatínal zuby při každém Andyho žádostivém pohledu na jeho útlé tělo. Doufal, že mu ty poslední hodiny tady utečou rychle, ale mýlil se. Každá minuta jako by se neskutečně vlekla. Celkem si oddychl, když večer stál pod proudem horké vody ve sprchovém koutě. A o to víc, když se mu Andyho podařilo přemluvit, aby s ním už dnes nespal. Zkrátka by na to neměl a snad by se i pozvracel. Už teď měl co dělat, když klečel před Andym na zemi a jeho penis mu mizel hluboko v ústech. Andy svíral v dlaních peřinu pod sebou, na které seděl, a slastně vzdychal. Měl štěstí, že byl Bill v tomhle tak šikovný, že zas tolik nelitoval svého rozhodnutí vzdát se sexu s ním. Billova pusinka s ním uměla dokonalé věci.

"Ooh jo." Sténal Andy a přirazil Billovi hluboko do pusy. Billa z toho natáhlo, ale podle toho, jak začínal být Andy zběsilý, a jak mu v naběhlém penisu cukalo, poznal, že za chvíli to má za sebou. Osvobodil svoje hrdlo a věnoval se sání a dráždění jeho špičky. Nemýlil se. Po chvíli snažení se Billova ústa začala plnit nahořklou tekutinou a Andy jen pod návalem orgasmu splašeně oddychoval. Bill, ač neochotně, všechno polknul a zvedl se od Andreasova klína. Ten se na něj jen zastřeným pohledem pochvalně pousmál. Bill se vyhrabal na nohy úplně a chystal se odejít. Chtěl co nejdřív usnout, aby taky mohl co nejdřív odejít.
"Dneska spíš tady." Chytil ho Andreas za ruku, než stačil Bill vůbec udělat nějaký krok. Bill si povzdychl. Nikdy u Andyho nespal. Vždy po sexu odešel k sobě. Jako poslušná děvka. Nic jiného tady taky nebyl. Nechtěl si ale na poslední chvíli Andyho rozházet, a tak jen přikývl a zalezl do jeho postele. Andy vlezl k němu, přehodil přes ně peřinu a přitáhl si Billa ke svému tělu.
"Víš… je docela škoda, že jsi zadaný." Vydechl Billovi do ucha a pohladil ho po břiše. Billa trochu oklepalo. Nevěděl, proč Andy takhle mluví, a snad to ani vědět nechtěl. Bez jediného slova se k němu otočil zády a snažil se zaspat. Ale Andyho nenechavá ruka mu to dost dobře nedovolovala. Ano, teď byl Andy něžný, jen ho hladil, ale on to nechtěl. Chtěl, aby se ho takhle dotýkal už jedině Tom.
"I kdybych nebyl zadaný… tvůj bych nebyl." Ozval se po chvíli Bill. Andy se jen pousmál. Celkem tohle čekal.
"Víš, Andy… nediv se, že ti každej kluk uteče. Mohl bys mít spousty kluků, krásnej na to jsi dost, ale když se k nim v posteli chováš jako k lacinejm courám, uteče ti každej." Dodal Bill. Andy na něj koukal celkem překvapeně. Snad ještě nikdo si netroufnul mu tohle říct.
"Mám to tak rád. Třeba taky najdu někoho takovýho. Jen to musím zkoušet." Pokrčil Andy rameny a zavřel oči. V podstatě pro něj tahle debata neměla význam.
"Možná." Přikývl Bill a dál se už nechtěl bavit o ničem. A naštěstí mu to bylo dopřáno. Po chvíli dalšího přemýšlení se jeho dech zpomalil na úroveň toho Andreasova a on usnul. Naposledy tady.