Urkytý 2

9. prosince 2010 v 11:20 | Doris |  Ukrytý
Ukrytý

Tom zaštrachal klíčema v zámku a vpadl do domu. Shodil ze sebe boty, tašku hodil ke schodům a zapadl do kuchyně. Měl pořádný hlad. Na školní obědy nechodil.
"Jak bylo ve škole?" ozvala se Simone, která se objevila mezi dveřmi do kuchyně.
"Normálně. Jako v každý." Pokrčil Tom rameny a lovil v lednici něco k jídlu. Simone si jen povzdychla.
"V troubě jsou pečený brambory. Ohřej si je." Upozornila svého syna na fakt, že uvařila jedno z jeho oblíbených jídel.
"Nemám na ně chuť," odseknul Tom a raději si namazal rohlík marmeládou. Teď lhal. Jistěže na ně měl chuť, ale přece nepřestane tak rychle trucovat. Ještě by mu to srazilo ego. Simone to raději přešla taktním mlčením. Bylo jí jasné, že dřív nebo později si je Tom stejně ohřeje.
"No a co spolužáci?" vyptávala se dál. To přeci mámy dělají. Zajímají se o svoje děti. Tom se vyhoupl na kuchyňskou linku a pojídal rohlík.
"Co s nima?" podíval se konečně na svoji matku. Simone se odlepila od futer a usadila se na židli u jídelního stolu.
"No nic. Jen mě zajímá, jací jsou. Jestli už máš kamarády?" pousmála se na Toma. Tom se jen lehce zašklebil.

"Dá se to během několika hodin si udělat kamarády? Jo mluvim se dvěma klukama, ale to neznamená, že to jsou hned kamarádi." Pokrčil rameny a Simone jen přikývla.
"Určitě brzy budou. Jak se jmenujou?" vyptávala se dál. V poslední době byla ráda za jakoukoliv konverzaci se svým synem. I kdyby měla mít sebemenší smysl. A tohle podle ní alespoň nějaký smysl mělo.
"Děláš, jako by tě to děsně zajímalo." Probodl ji pohledem a ušklíbl se.

"Jistěže mě to zajímá. Kdyby mě to nezajímalo, neptala bych se." Namítla Simone. Vážně se snažila s Tomem vycházet, ale on jí to vůbec neusnadňoval. Chápala ho, ale to si on očividně neuvědomoval. Tom dožvýkal poslední sousto a seskočil z linky.
"Georg a Gustav. A teď když mě omluvíš, jdu volat Alexovi." Prsknul po ní, když procházel zpátky do chodby pro svoji tašku. Simone se zvedla ze židle a vyšla za ním.
"Nemluv s ním moc dlouho. Sousedka nás pozvala v šest na večeři." Dívala se za ním, když vycházel schody. Tom se zastavil v polovině kroku. No to byl teda nadšený.
"A to proč?" otočil se na ni a zatvářil se nanejvýš otráveně.
"Protože jsme tu noví a chce nás poznat. Její dcera už se na tebe těší." Pousmála se Simone. Doufala, že alespoň zmínka o dívce Toma trochu zaujme. Tom jen protočil oči. Výborně. Jeho máma…dohazovací agentura s.r.o.  
"No skvělý. Jsem vážně nadšenej. Co když už mám něco domluveného?" založil si uraženě ruce křížem.
"A máš?" pozvedla Simone tázavě obočí. Tom se jen zašklebil.
"Ne, ale asi si narychlo něco domluvim. Nestojim o žádný večeře u sousedů." Odsekl a Simone se zamračila.

"Tak podívej, Thomasi. Jeden večer tě nezabije. Tak se aspoň snaž tvářit, jako že ti záleží na tom, abychom tu někoho poznali." Vyjela trochu podrážděně na svého syna. Tom po ní jen střelil skoro až nenávistným pohledem.
"Neříkej mi Thomasi. Víš jak to nesnáším." Zavrčel. Simone chvíli mlčela.
"Dřív ti to nevadilo. Když ti tak říkal táta." Promluvila po chvíli už mírnějším tónem. Tom ale neměl v plánu se uklidnit. A i kdyby měl, tak by to neudělal. Jeho pubertální věk byl v tomhle dost kritický.
"Ty nejsi táta." Syknul po ní a bez dalšího slova nebo ohlédnutí zapadl do svého pokoje.  
Hned zapnul počítač  a nechal ho naběhnout. Simone chvíli stála pod schodama, ale pak se přeci jen dala do pohybu a vešla za Tomem.
"Já vim, že nejsem, Tome. A nikdy ani nebudu. Ať už se ti to líbí nebo ne… budu pořád JENOM máma." Vydechla trochu ublíženě a na slovo jenom dala zvlášť důraz. Tom se po ní ohlédl. Viděl na ní, že ji to mrzí. Všechno to, jak se k ní za poslední dobu chová.
"Jo, jsi jenom máma. Tak se nesnaž hrát si i na tátu tím, že mi budeš říkat jako on." Prsknul a uraženě dosedl na postel. Jeho táta byl jediný, kdo mu směl říkat Thomasi. Od něj to Tomovi nevadilo. Připadal si pak víc mužný, nebo jak by to měl vysvětlit. Zkrátka v oslovení Tom a Thomas pro něj byl obrovský rozdíl. Simone si povzdychla.

"Zlobíš se na něj?" zadívala se mírně na svého syna. Ten jí ale pohled neopětoval a zatvrzele koukal kamsi z okna. Vlastně ani nevěděl, jestli se na něj zlobí, nebo ho to jenom mrzí. To že od nich odešel. Sice to chápal, ale nějak to nedokázal překousnout.  
"Ty snad ne?" vydechl a snažil se všemožně ovládat, aby se mu nezačalo chtít brečet. Přece by nebrečel před mámou kvůli takový volovině. Simone udělala několik rychlých kroků k němu, ale v polovině pokoje se znovu zarazila. Už vlastně ani nevěděla, co může udělat, aby se Toma nějak nedotkla nebo ho nepodráždila. Už i obejmout vlastního syna měla obavu. A přitom jí to tolik scházelo. A jistě i Tomovi.
"Ne, Tome. Já ne. Nezlobím se na něj. To se přeci stává. Nemám mu to za zlé. Ani ty bys neměl mít." Zakroutila hlavou. Myslela si, že se Tom zlobí jen na ni, ale očividně se zlobil na všechny okolo. Bylo to přeci jen krátce, co se rozvedli. Necelý měsíc. Tom chvíli mlčel a přemáhal svoje emoce.
"Je mi to jedno. Ať si dělá, co chce. I ty si dělej, co chceš." Ozval se po chvíli a snažil se, aby to znělo co možná nejvíc pevně. Simone bylo jasné, že říká něco jiného než cítí, ale nechtěla se s ním znovu zbytečně hádat.
"A teď, když mě omluvíš, bych rád mluvil s Alexem. Neboj, na šestou budu připravený." Otočil se na svou matku a pohledem jí jasně naznačoval, aby odešla. Simone jen přikývla a s povzdychnutím odešla. Tom sebou plácnul na postel a promnul si obličej. Ve skrytu duše věděl, že svoje chování přehání, ale nemohl si pomoct. Asi byl vážně naštvaný na všechny a na všechno. Po chvíli ze zvedl, usadil se k počítači a ve svých skype kontaktech vytočil Alexe.  

"Tome, už jsi nachystaný?" ozvala se Simone z chodby. Byl už čas vyrazit na onu večeři. Tom vylezl ze svého pokoje a seběhl schody.
"Jo, jsem." Pronesl otráveně a obul se.
"Tome…zkus se tam prosím tvářit aspoň trochu jinak, než tak, že tě to děsně obtěžuje." Zaprosila Simone a poupravila si kabelku na rameni.
"No jo prosim tě. Radši už jdi." Vystrkal ji Tom ze dveří a bez dalšího remcaní ji následoval k sousedům. Držel se jí za zády, aby mohl co možná nejvíc času zůstat mimo zraky ostatních.  
"A Simone…jsem ráda, že jste tu. Pojďte dál." Usmála se plavovlasá žena, která jim otevřela a udělal jim místo mezi dveřmi.
"A ty budeš Tom. Já jsem Jahnett." Usmála se, když se zadívala Simone za záda. Tom jen přikývl a jakožto přeci jen slušně vychovaný, přijal její nabízenou ruku.
"Ano jsem Tom. Rád vás poznávám." Usmál se co možná nejpřirozeněji a rozhlédl se kolem. Jen se modlil, aby se nezdrželi moc dlouho. I když na to nespoléhal. Usadil se vedle svojí mámy v obýváku a nevnímal jejich rozhovor. Dokonce ani nezaznamenal, že na něj mluví ona slibovaná dcerunka.  

"Tome…" drkla do něj loktem.
"Co je?" vrátil se opět ze svých myšlenek do reality.
"Říkám, že jsem Susane." Zamračila se na něj. Tom by teď nejraději namítnul něco ve smyslu, jako že ho to ale vůbec nezajímá. Místo toho jen přikývl.
"Aha. Ahoj. Já Tom." Lehce se pousmál, aby nepůsobil až tak moc znuděně.
"Jo, já vim." Přikývla Susane a spíše se raději zaposlouchala do hovoru dospělých. S Tomem mluvila jen málo a on za to byl jedině rád. Celkem si oddychl, když je hostitelka pozvala ke stolu a před každého položila misku lasagní. Tom poděkoval a postupně začal jíst. Opět bez jakýchkoliv zájmů zapojit se do rozhovoru. Jeho zrak se najednou zastavil za oknem. Vedlo do ulice. Byla už sice celkem tma, ale tohle by zaznamenal snad i v naprosté tmě. V trávě před domem právě čenichal ten pes z parku. Tom ho doslova hypnotizoval pohledem a jídlo v něm mizelo spíše automatickým reflexem, než aby si to nějak uvědomoval.
"Ehm… omluvte mě na chvíli." Zvedl se od stolu, když měl dojedeno víc jak polovinu, a vyšel před dům. Ani nevěděl, proč to dělá. Chtěl si toho psa zkrátka prohlédnut.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama