Geisha from Tokyo 1

8. prosince 2010 v 13:42 | Doris |  Geisha from Tokyo
Geisha from Tokyo
  



Černovlasý chlapec seděl na zápraží jednoho z malých japonských domků. S lehce zakloněnou hlavou sledoval stmívající se nebe a hůlkami od rýže si poklepával do stehna. Nebyl Japonec a jeho jméno bylo Bill. V rodině Tadashi žil už přes půl roku. Miloval je skoro jako vlastní rodinu a oni jeho zrovna tak.

"Bille...už je pozdě. Měl bys jít spát. Ráno zase čeká práce." Vyrušil ho z myšlenek Suki. Otec rodiny.
"Už půjdu." Usmál se na něj Bill a stočil svůj zrak zpátky k nebi. Byl tak daleko od svého rodného domova. Suki si přisedl vedle něj a objal ho kolem ramen.
"Pořád přemýšlíš, kde může být?" Lehce s ním potřásl v přátelském gestu. Bill jen mlčky přikývl.
"Myslím na něj každou svou volnou chvíli a dokonce, i když ji nemám." Vydechl tiše černovlásek. Opřel se bokem o svého otčíma a hlavu si zapřel o jeho rameno. Byl rád za to, že poznal tuhle rodinu a mohl s nimi žít jako by byl opravdu jejich vlastní syn. Byl obklopen láskou a pochopením. Jenže mu stále ten někdo chyběl.

"Já vím, že ti určitě chybí, ale věřím, že jednou se spolu znovu setkáte. Sám víš, že se ti snažíme, Bille pomoct jej najít, ale někdy to nejde tak lehko jak by si člověk přál." Špitnul tiše otec. On samotný měl Billa moc rád a kdykoli mohl se vším mu pomohl. Bill se své nynější rodině také hodně často svěřoval. Vyprávěl jim o svém předešlém životě. A také jim vyprávěl o něm. O tom, kterého už tak dlouho hledá.
"Já vím Suki. Děkuju ti. Děláš toho pro mě opravdu hodně. Budu ti nadosmrti vděčný." pousmál se Bill a pomalu se zvedl na nohy. Nebyl unavený, ale naučil se chodit spávat brzy. Ráno se tu vstávalo vážně brzy a celý den se pracovalo. Rodina Tadashi se musela vskutku hodně ohánět, aby uživila své tři děti, z toho to nejmladší teprve tříleté a tudíž práce neschopné, a ještě k tomu Billa.

"Dobrou noc." Popřál jemu, jeho ženě a i jejich dětem, které bral už jako nevlastní sourozence. Zalezl do svého pokojíku a zavřel za sebou posuvné dveře. Většinou tu s ním spávali, ještě oba malými chlapci, ale teď byli ve vedlejším. Bill se naučil usnout velice rychle.

*flashback*

"Tome…. Tome kde jsi?" Volal svého bratra. Svoje dvojče po celém domě ale žádná odpověď.
"Tome neříkej mi, že ještě spíš." Zakroutil Bill pusou a vlezl do bratrova pokoje. Zaraženě zůstal stát na místě a zíral do bratrovy skříně. Zela prázdnotou.
Bill v danou chvíli nevěděl co si má z prázdnoty bratrovy skříně myslet. Očkama těkal po pokoji a snažil se najít alespoň něco málo, co by jej uklidnilo z pocitu, že Tom není pryč. Nenašel ale nic. Všechno nasvědčovalo tomu, že Tom snad utekl z domu a vzal si své věci a oblečení. Ale proč? To Bill nevěděl. Nechápal to.

"Tome tohle není legrace." Vydechl Bill ztěžka. Oči měl skleněné od slz jako dva křišťály. Hlas se mu pomalu otřásal. Srdce mu těžklo. Tohle legrace opravdu nebyla. Alespoň pro černovlasého chlapce ne.
"Notak vylez, ať už jsi kde si." Volal už zoufale Bill stále do prázdného pokoje. Hledal všude ale ani za mák neuspěl. Tom byl vážně pryč a nic si tu nenechal. Žádný vzkaz tady neležel pro Billa, aby jej uklidnil, že se vrátí. Kam šel a hlavně proč.
Pokoj zůstal prázdný a opuštěný tak samo jak se právě cítil onen sám Bill.
Uběhlo několik dní a nic se nezměnilo. V pokoji nic a především nikdo nepřibyl. Tehdy už nikdy.

*konec flashbacku*

Na druhý den ráno jen co vyšlo slunce na oblohu a tak uvítalo tak nový den se Bill právě probudil. Pomalu rozlepil svá očka a zamrkal dlouhými řasami.

Bydlel tady již dlouho a za tu dobu se naučil vstávat s východem slunce. Poté co hned vstal z postele zamířil do kuchyně, aby se mohl alespoň rychle nasnídat a následujíc si udělat menší hygienu aby vypadal jako člověk. Pak hned následovala práce jako každý jiný den.
"Bille… Bille." přiskotačil k němu hned osmiletý chlapec s úsměvem na rtech a omotal mu svoje dětské ruce kolem pasu. Bill se usmál a pohladil ho po černých vlasech.

"Ahoj Akeno. Dobré ráno." Bill obdivoval energii toho chlapce. Byl malé dítě a už pomáhal s čím mohl a přesto se nikdy z jeho rtů neztrácel úsměv.
"Tobě se o něm zase zdálo viď? Volal jsi ho." zvedl k němu chlapec tmavé oči a Bill si jen povzdychl. Místo odpovědi se sklonil a líbnul ho do vlasů.
"Pojď. Rychle uděláme svojí práci a pak si půjdeme hrát." Chtěl odvést jeho pozornost jinam. Nechtěl zbytečně přemýšlet nad Tomem, i když to tak dělal víc než často. Až do oběda měl co dělat. Býval z práce vyčerpaný, ale nikdy si nestěžoval. Jeho nová rodina po něm nikdy nic nechtěla a tak to Bill bral jako jistou splátku toho, že u nich může být.

"Zlato nech Billa si odpočinout a jdi si hrát s Shijo." odehnala matka svojí ratolest, která Billa tahala za rukáv a už po několikáté se mu snažila vysvětlit japonský vtip, který Bill nechápal. Bill neuměl japonsky zcela plynule, ale učil se rychle. Když bylo nejhůř mluvil anglicky. Jelikož Suki pár anglických frází ovládal. Naučil se od obchodníků.
"Ale když on to pořád nechápe." našpulil tvářičky Akeno. Jeho matka se jen zasmála.
"Pochopí to příště. Teď ho nech." Jemně ho postrčila do chodbičky a dál umývala nádobí od jídla.

"Bille, jsi si vážně jistý, že je tady? V Japonsku?" Promluvila na hubeného chlapce, ale neotáčela se na něj. Bill nejistě poklepal nehtem o nizoučký kulatý stolek. Už mockrát přemýšlel, zda se sem nevydal zbytečně. Ale věřil tomu, že ne.
"Ne Gino. Vím to jistě. Je tady. Hledal jsem ho tak dlouho. Měl letenku do Japonska. Vím, že tu někde je." Vzdychnul Bill. Připadal si ale ve slepé uličce. Jak měl najít jednoho člověka v celém Japonsku?
Bylo to jako by měl najít jehlu v kupce sena. Ale Bill se i přesto nechtěl vzdát. Hledal by svého ztraceného bratra do skonání světa. Vzdal by se jedině tehdy, když by mu srdce přestalo bít. Ale ono pořád bilo.
"Pokud jsi si tedy tolik jist, věřím i já, že tady někde je. Určitě máš pravdu, když to říkáš." Usmála se lehce Gina, ale stále byla k Billovi otočená zády. V určitých chvílích jí bylo Billa líto, když jej pozorovala, aniž by on o tom věděl. Věděla, že na svého bratra hodně myslí, i když se mnohokrát snažil své myšlenky dostat někam jinam.
"Kdybych věděl alespoň, kde přesně hledat bylo by to snazší." Vydechl tiše Bill a přitom pozoroval své dlouhé a vždy upravené nehty.
"Možná je blíž než si sami myslíme. Možná se díváš špatným směrem než bys měl, Bille." Špitla tiše Gina a domyla poslední talíř.
"Možná." povzdechnul si černovlásek a stále upřeně koukal na své nehty. Nezvedal pohled.
"Kdybych dostal alespoň nějaké malé či hloupé znamení k tomu abych se k Tomovi přiblížil. Proč je to tak těžký Gino?" Zvednul pomalu hlavu a upřel svůj zrak na svou nevlastní matku. Snad jako by jí žádal, aby mu dala odpověď, kterou potřeboval, slyšel. Jenže on sám věděl, že tomu tak nebude.
"Víš Bille život nikdy nebyl lehký a vždycky si s námi pohrával. Každý se jim musel probojovat a nic nešlo bez překážek. To by pak nebyl život, kdyby tomu tak nebylo. Ale já věřím, že ho jednou najdeš. Věřím tomu, a kdybych ti mohla víc pomoct věř mi, že to udělám." Vydechla tiše Gina a přitom se opírala o kuchyňskou linku. Svůj pohled opětovala Billovi.
"Já vím, že ano. A děkuju za všechno." Pomalu se postavil a přešel ke Gině a nutně jí objal. Byl za ní, za celou tuhle rodinu neskutečně moc rád. Kdyby nebylo jich sám Bill by nevěděl, kde by právě byl.

Tahle japonská rodina mu dávala o něco víc naděje k tomu, že bude moct Toma najít. Podporovala ho a sami oni se snažili Toma najít. Nejen Bill. Jenže stále nikdo nic nevěděl.

Gina sama Billa objala líbla ho jemně do jeho černě havraních vlasů. Hodnou chvíli jen tak stáli a objímali se, když nakonec se Bill s lehkým úsměvem odtáhl. Vždy mu udělalo líp když mohl cítit něčí objetí které bylo upřímné i když by dal všechno za to, aby jej teď mohl objímat jeho bratr. Ale i za tohle byl nesmírně moc rád. Bylo to teď to jediné, co měl.
"Nevím co bych si bez vás počal." Usmál se lehce Bill a vlídně se na Ginu podíval.
"Nech toho Bille. Říkáš to pořád." Zasmála se Gina a pustila Billovo hubené tělo.
"Dnes už tu práci nech. Suki odjel do města a všechno důležité je hotové." Vytáhla mu z rukou proutěný koš, kterého se Bill chopil a do kterého sbíraly rýži.
"Tak dobře." Přikývl a zašel k sobě. Dveře nechal otevřené. Nikdo je tu nikdy nezavíral. Jen na noc. Vzal si kus papíru a inkoust a učil se psát další japonské znaky. Připadalo mu to docela náročné a tak to vyžadovalo notnou dávku soustředění. A to mu pomáhalo nemyslet na Toma.

*večer*

"Suki...tohle nemůžeme. Nějak to zvládneme, ale tohle…Ublížíme mu tím. To si nezaslouží. Už tak trpí víc než dost." Naléhala plačtivě Gina na svého muže.
"Nemáme na vybranou. Víš dobře jak to je. Je jako můj syn, ale....nejde to jinak. Miluju ho jako vlastního, ale není to náš syn. Buď musíme dát jeho, nebo jedno z našich vlastních dětí." Suki mluvil stejně tak zkroušeně jako jeho žena. Zprávy z města nebyly vůbec veselé. Jejich finanční situace byla mizerná a jedinou záchranou bylo prodat jedno z dětí. Děti v Japonsku mívaly občas vysokou cenu. Gina popotáhla.
"Řekni mu to ty...já bych to nedokázala." vzlykla a vymanila se z manželova něžného sevření.
"Bille...musím s tebou nutně mluvit." Nakoukl Suki do dveří Billova pokojíku a ten jen přikývl. Ze Sukiho výrazu poznal, že se nejedná o nic dobrého. Posadil se naproti němu za kulatý stolek a napjatě čekal, co má Suki na srdci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama