Anděl smrti

8. prosince 2010 v 12:51 | Doris |  Jednodílné

Ahojky twincesťáci. Tak mám další jednodílku. Přiznám se, že jsem měla lehce depku, když jsem to psala. No vím, že by se špatná nálada neměla do povídek moc ventilovat, ale mně to celkem pomohlo. Je to teda takové zvláštní dílo, ale snad se bude líbit. Tak se do toho pusťte a pak mě klidně kamenujte :D
Doris



Bill seděl ve svém pokoji a v ruce žmoulal výstřižek z novin. Už nebyl ani čitelný, ale to Bill nepotřeboval. Věděl slovo od slova, co se tam píše. Po tváři mu klouzala jedna slza za druhou. Pohled upíral před sebe a tichounce vzlykal. Tom stál naproti němu u postele. Stál bez pohnutí a se smutným výrazem ho pozoroval. Kdyby mohl, plakal by taky, ale on nemohl. I přes to, že ho pohled na Billa tak moc bolel. Bill se naposledy podíval na kus zmačkaného papíru, který svíral v ruce a pak se znovu zahleděl před sebe.
"Tome…" vydechl nešťastně.
"Ano?"
"Je to moje chyba," Billovi se skutálely další slzy po tváři.
"Ne, není."
"Je to moje chyba. Vím to." Zavzlykal a pevněji stiskl zmačkaný výstřižek.
"Nemůžeš za to."
"Odpust mi to, prosím," sevřel Bill bolestně víčka, ale i tak nemohl jednotlivé slzy zastavit.
"Není co odpouštět,"
"Já se nechtěl hádat," Bill si přitáhl kolena k tělu a pevně je objal.
"Ani já ne."
"Miluješ mě?" hřbetem ruky si otřel mokré tváře, ale výsledek nevydržel dlouho.
"Miluju tě!"
"Slíbil jsi, že budeš pořád se mnou," vzlykl Bill.
"Jsem pořád s tebou."
"Opustil jsi mě," položil si Bill bradu na kolena.
"Ne, neopustil."
"Já vím," téměř zašeptal Bill.
Tom se posadil vedle něj na postel. Jak zvláštní byl tenhle rozhovor. A jak nesmírně bolestivý. I on chtěl plakat, ale nemohl.

"Odpustíš mi to někdy?" položil si Bill hlavu na kolena, tváří k Tomovi.
"Nemám co."
"Odpustíš mi, že kvůli mně to skončilo?" začal znovu plakat Bill.
"Ano!"
"Budeš se mnou pořád viď?" špitl Bill.
"Ano!"
"Já tě potřebuju. Nemůžu bez tebe být," zatnul Bill své dlouhé nehty do svých kolen.
"Taky tě potřebuju. Jsem s tebou."
"Počkáš na mě?" Bill pomalu rozbalil výstřižek. Jako již poněkolikáté.
"Počkám."
"Já vím," špitl Bill a očima těkal po článku.


Tom se jenom pousmál a koukl na výstřižek taky. Už dokonce ani hlavní titulek nebyl dobře čitelný. Oba ale věděli, co tam stojí. A nebylo to nic pozitivního. Vlastně, oběma ta událost vzala život.

"Já vím, že bych to neměl pořád číst," vydechl Bill a prsty přejel po obrázku, který byl u článku.
"Ne neměl."
"Já tomu pořád nechci věřit," jedna zbloudilá slza znovu dopadla na výstřižek.
"Já vím."
"Nechtěl jsem, abys odešel," Billův zrak se zastavil na fotografii rozmláceného auta
"Já vím. Já chtěl odejít."
"Proč ses mi nevrátil?" Bill si vjel jednou rukou do vlasů a stiskl u kořínků.
"Už to nešlo."
"Neměl jsem tě posílat pryč," vzlykl Bill a bolestně ho bodlo u srdce.
"Šel bych i tak."
"Zabil jsem tě!!!" vydechl polohlasně a článek raději znovu zmačkal.
"Tohle neříkej."
"Je to pravda. Zabil jsem tě," hodil zmačkaný kus novin na zem.
"Ne, nezabil!"
"Budeš se mnou každý den?" Bill se zase trochu uklidnil, ale plakat přestat nemohl.
"Ano."
"Já věřím, že jo," pokusil se Bill o chabý úsměv.
I Tom se pousmál. Seděl vedle něj bez pohnutí. Ani se na Billa nedíval. Smutně koukal před sebe.
"Budeš se mě dotýkat?" utřel si znovu Bill své tváře.
"Ano."
"Budeš mě líbat?" přejel si Bill prstem po rtech, když myslel na Tomovy polibky.
"Ne."
"Políbíš mě teď?" zašeptal Bill.
"Ne."
"Naposledy." smutně si povzdychl.
"Dobře, naposledy."


Tom se naklonil k Billovi a něžně ho políbil na spánek. Už ho nesmí líbat. I když by chtěl. Nosem ještě přejel Billovi ve vlasech a znovu se narovnal. Ruku si položil na tu jeho.

"Udělal jsi to, viď?" trochu se pousmál Bill.
"Ano."
"Děkuju," špitl a znovu si hlavu položil na kolena.
"Není zač."
"Budeš na mě mluvit?" položil další svoji otázku.
"Ano."
"Můžu se tě dotknout?" zeptal se naivně Bill. Věděl, že nemůže.
"Ne."
"Proč už nemůžu?" znovu se rozplakal a dlaně si přitiskl na obličej.
"Jsem mrtvý."
"Chci tě ještě jednou vidět. Chci se ti ještě jednou podívat do očí a říct ti, jak moc tě miluju a jak moc mě to všechno mrzí. Chci se tě ještě jednou dotknout. Chci naposledy cítit tvoji kůži.
Já vím, že tu jsi, všechno slyšíš. Ale proč já nemůžu slyšet tebe? Proč nemůžu udělat alespoň naposledy všechno to, po čem toužím?" téměř zoufale křičel Bill.
"Taky bych to chtěl. Ale nemůžu."
"Kdo teď jsi?" vydechl zoufale.

Tom teď nic neříkal. Bill trpěl. Neuvěřitelně se trápil tím, že tu Billa nechal. I když od něj skutečně neodešel. A nikdy neodejde. I když ho Bill nevidí, neslyší ani necítí, je tu s ním. Odpovídal mu na každou větu, ale Bill už odpovědi slyšet nemohl. I přes to s ním zůstal. Ale znal Billa. Věděl, že Bill bez něj nebude chtít žít. A on na něj už jen čekal. Po chvilce svého mlčení se konečně nadechl k odpovědi. I když ji Bill neuslyší, stejně jako ty předchozí.

"Jsem tvůj anděl smrti!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 _____ _____ | Web | 24. března 2011 v 22:54 | Reagovat

Wow.. Tak to mě dostalo! Pěkný! :))

2 Adél Adél | 16. srpna 2011 v 19:55 | Reagovat

Tak to je úžasný.. :)Dokonce sem u toho i bulela.. :D

3 Zuzana Zuzana | 26. května 2012 v 22:03 | Reagovat

Nádherné... len... musím si prečítať teraz hneď niečo, aby zase ožili. Takto by som nezaspala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama